Konec

29. září 2016 v 16:29







,,Chápeš to? Mě už to nebaví! Nebaví!!!" odhodlaně jsem se mu podívala do očí a pak za sebou třískla dveřmi.
Sjela jsem po nich k zemi a rozhlédla se po naší ložnici. Do očí se mi nahrnuly slzy. Tolik jsme tu toho spolu prožili... a teď to mám zahodit?
Proč mi to dělá?
Okej, dohodli jsme se, že prostě někdy se nějaký "úlet" na koncertě přihodit může, ale ne přece na každém druhém! To se vážně nedělá...
Sevřela jsem ruku v pěst a bouchla s ní do rámu postele. Bolelo to, ale alespoň jsem ze sebe vybila část toho vzteku...
,,Miláčik, prosím ťa, otvor mi," zaprosil a zalomcoval klikou.
Nepohnula jsem se ani o píď. Mám ho dost!
,,Láska..." vzdychl. ,,Ja viem, že som to nemal robiť, ale..."
,,Ale klidně ses s ní vychrápal, i když jsi věděl, že já sedím sama doma!" křikla jsem a překřížila si ruce na hrudi. Chtěla jsem si začít kousat nehty, měla jsem obrovské nutkání to udělat, ale nakonec jsem se překonala.
,,Ale ty dobre vieš, že to takto nebolo! Tentoraz ma ona zviedla!" začal se bránit.
,,No jasně! Ty za nic nemůžeš! Ano, slavný pan Birkuš nikdy za nic nemůže!" křičela jsem a z očí mi tekly slzy. ,,Romane.. nelži mi..." vzlykla jsem.
,,Miláčik neplač, to som nechcel!"
,,Zase lžeš..." otřela jsem si rukávem zarudlé oči.
,,To nie je pravda! Ona ma naozaj zviedla! Miláčik, prosím ťa... ver mi..."
Cítila jsem, jak si sedl na druhé straně dveří a opřel se o ně zády.
,,Důvěru si musíš zasloužit, ta se nedá koupit a ani vyprosit..." zavrtěla jsem hlavou a popotáhla.
,,A ty mi neveríš..." povzdychl si.
Vstala jsem a otevřela dveře, Roman ke mně překvapeně vzhlédl.
,,A ty se ještě divíš? Ty se divíš, že ti nevěřím po tom všem, co jsi mi udělal? Vzpamatuj se!" Překročila jsem ho a namířila si to do kuchyně. Dostala jsem chuť na kávu, hodně silnou...
Roman se zvedl a potichu mě následoval. Možná přemýšlel, co já vím...
,,Ako si sa o tom dozvedela?"
,,O čem?" rozhodla jsem se dělat hloupou. Přitom jsem nalila do konvice vodu a zapnula ji.
,,O tom, že som sa vyspal s Paťom... No o čom asi?!"
,,Nevím... Povíš mi to?" zeptala jsem se jako natvrdlá.
,,Nehraj to na mňa!" okřikl mě.
Pohár mé trpělivosti právě přetekl. On na mě křičet nebude! On ne!!! To si od něj nezasloužím...
,,Uvědom se Romane! Ty se normálně uvědom!!!" vykřikla jsem, držela jsem ho za ramena a lomcovala s ním. "Všechno jsi zničil!" vmetla jsem mu nakonec do obličeje a otočila se k němu zády. Povolily mi nohy a já si čupla na zem, schovala jsem si tvář do dlaní a dala se do pláče.
Nikdy jsem mu své emoce nedala takhle najevo, nikdy.
Byl překvapený. Lépe řečeno v šoku. Zůstal tam stát a jeho oči kmitaly po kuchyni, zřejmě i jemu to v hlavě pěkně šrotovalo.
Opřel se o kuchyňskou linku a zhluboka se nadechl a vydechl. Poté se posadil ke mně a objal mne.
Nechala jsem ho. I přes to všechno pořád potřebuju cítit jeho blízkost...
Křečovitě jsem svírala jeho tričko, zatímco on mě chlácholivě hladil po zádech. Snažil se mě uklidnit, dohodnout se se mnou... marně. Už jsem byla rozhodnutá.
Popotáhla jsem a dlaněmi si otřela uslzené oči.
,,Je konec," tiše jsem procedila mezi zuby a zahleděla se kamsi za něj, ven z okna.
Ze stromů se snášelo listí, byl barevný ale zato chladný podzim. Takže už jsou to dva roky, dva roky, co se známe a rok a půl od té doby, co spolu chodíme...
Jako v tranzu jsem se postavila na nohy a poodešla k oknu. Položila jsem si hlavu na sklo, zastudilo mě na tváři, rychle jsem zamrkala, abych skryla další příval slz.
Roman stál za mnou.
Věděla jsem to.
Pozorně mě sledoval a čekal, co se bude dít dál...
Naprosto přesně jsem věděla, co se mu honí hlavou, jak mu teď je... Bál se. Vše záviselo na mě a on se děsil mého rozhodnutí. Nikdy se tak necítil a ani nemohl. Tentokráte jsem totiž měla náš osud v rukou já a ne on... Připadal si díky tomu tak slabý a zranitelný. Chtěl utéct jako malý kluk a schovat se mámě pod sukni.
Otočila jsem se k němu.
Třásl se.
Upřeně jsem se mu zahleděla do očí.
Nebrečel, to přece chlapi nedělají, jen tam tak stál a klepal se jako malý ratlík.
Nemá horečku? proběhlo mi hlavou. Ach, už zase ta moje starostlivost. Dost! Ublížil ti, tak se vzpamatuj a zajímej se zase o sebe! okřikla jsem se v duchu.
,,Láska..." vztáhl ke mně ruce, jako kdyby mě chtěl chytit za ty mé.
Rozhodně jsem kývla hlavou a jedním pohybem své ruky je ze sebe smetla.
,,Jak je to dlouho, co jsi mi naposledy řekl jménem?" vyhledala jsem očima ty jeho a pozorně ho sledovala, a přitom jsem si založila ruce v bok.
Nervózně se ošil a uhnul pohledem.
,,Romane," nepatrně jsem zvýšila hlas.
,,Ja neviem. Prečo je to také dôležité?"
,,Kdy jsi mi naposledy řekl mým jménem?" trvala jsem dále na svém.
,,A čo ťa to tak zaujíma? Ja proste neviem, neviem!" vykřikl a rozhodil rukama.
,,Uklidni se," procedila jsem mrazivě mezi zuby. ,,Jenom mě to zajímalo... Pořád mě oslovuješ miláčku, lásko, zlatíčko,...blá, blá, blá..."
,,Tebe to vadí?" přerušil mě a zkoumavě se na mě zahleděl.
,,Jo," věnovala jsem mu ostrý pohled. ,,Vadí," zalhala jsem.
Chtěla jsme vědět, jak bude reagovat... Stále tvrdí, jak mě miluje a potřebuje, ale... Ví on vůbec co znamená doopravdy milovat? Občas o tom dost silně pochybuji.
Někdy si nadávám za to, že jsem si s ním něco začala... Měla jsem to tušit! Měla jsem vědět, že muzikanti jsou padouši! Ale teď co? Můžu akorát plakat nad rozlitým mlékem...
,,Tak prepáč... Mrzí ma to, ja myslel, že sa ti to páči," zašeptal zkroušeně, chytil si za zády ruce, jako školák, který stojí v ředitelně a bojí se, a sklopil pohled k zemi.
Jo, on mi umí zahrát na city... Nejraději bych mu teď vlétla do náruče a v jeho objetí mu všechno odpustila a řekla, jak moc mi na něm záleží, že ho potřebuji a nechci ho ztratit... přesně tak, jako vždy. A on by mě hladil po vlasech, sem tam by mě do nich políbil a kál by se, že to byla ojedinělá situace a vážně to už nikdy neudělá...
Ach jo...
Překřížila jsem si ruce na prsou a prohlédla si ho od hlavy k patě.
Vážně jsem měla co dělat, abych se udržela. Nedělá mi to lehké, spíše naopak.... On moc dobře ví, co na mě platí, čím mě zaručeně dostane zpátky.
Vzhlédl ke mně a bolestně se mi zahleděl do očí, umí dokonalé psí oči..., těm musel podlehnout snad každý, na koho je kdy vyzkoušel...
,,Andrejka..." zašeptal a při vyslovení mého jména se jemně usmál. ,,Já bez teba nemôžem žiť..." vzdychl a opět zabodl pohled do země. Zkoumal špičky svých bot a nervózně si podupával pravou nohou do smyšleného rytmu.
Zamračila jsem se a beze slova kolem něj prošla. Zalila jsem si kávu již trochu vychladlou vodou a i s ní se odebrala do obýváku, kde jsem se posadila na gauč.
Složila jsem si nohy do tureckého sedu a pomalu si usrkla lahodného nápoje. Trochu mě zaštípalo v puse, ale ignorovala jsem to a znovu se napila.
Roman se mezitím přemístil. Nyní seděl naproti mně v křesle a mračil se.
,,Ty si teraz chceš hrať na tichú domácnosť?"
Zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a hrneček položila před sebe na bílý konferenční stolek. Potom jsem si protáhla záda a chytila se za chodidlo pravé nohy, rozhodla jsem se ho jemně promasírovat a Romana ignorovat.
,,Si hluchá? Nie, ja viem, ty mi to robíš naschvál! Chceš ma nahnevať!" řekl ledově.
Nikdy bych nevěřila, že je schopný takového tónu...ne v mé přítomnosti.
Zvedla jsem k němu oči a přejela ho pohledem.
Nejistě sebou cuknul, ale poté se suverénně rozvalil a položil si ruce na opěrky. Muselo mu to dát jakýsi pocit jistoty a převahy...
,,Hovoril som s tebou," poznamenal tiše a napil se ze sklenice vody, vyschlo mu v krku.
,,Já vím," opáčila jsem a na znamení, že je mi to jedno, jsem lhostejně pokrčila rameny.
Zlostně se kousl do rtu a zúžil oči, vždy to dělá, když je naštvaný. Přestává se tak ovládat...
Znuděně jsem se rozhlédla po místnosti, kterou znám zpaměti, protože je postavena přesně tak, jak jsem chtěla, každá věc tu má mnou předem přesně určené místo, kam patří, a natáhla jsem se pro hrníček. Trošku jsem si odpila, poválela lok ležérně, a přitom znalecky, v ústech a pak ho polkla.
Vím, že ho tímto svým (hraným) nezájmem dovádím k šílenství. A to nyní přesně potřebuji.... Chci, aby se přestal ovládat a všechno mi řekl tak, jak to bylo. Musím slyšet tu nezaobalenou pravdu, i když mi to třeba ublíží... Já bych se jinak nikdy neodhodlala ho opustit, na to ho moc miluju, a on to ví, počítá s tím...
,,A čo mi na to povieš?" posadil se a zpříma se na mě zahleděl.
,,Že je mi to jedno?" naklonila jsem hlavu na stranu a přehnaně mile se na něj usmála.
Zaťal ruce v pěst.
,,Ja viem čo chceš, ale takú radosť ti nespravím!" vyprskl.
,,Vážně?" vykulila jsem udiveně oči. V duchu jsem měla co dělat, abych se nerozesmála i v takové vážné situaci, kde se jednalo o mou budoucnost... Romana jsem doháněla k šílenství, držel se jen silou své velmi pevné vůle.
,,Andrea!" zašeptal hluboce se zvláštním zlověstným nádechem. Vstal a popošel ke gauči, takže teď se tyčil přímo nade mnou, z očí mu metaly blesky a neznat ho jako dobráka, asi bych se bála...
Neústupně jsem mu pohlédla do tváře a čekala na jeho reakci.
Já neuhnu první, já ne.
Polkl. Nervózně se rozhlédl kolem sebe a poté se zaměřil znovu na mě. Jeho oči, uvězněné v úzkých škvírách, těkaly po celém mém těle…
,,Ospravedlňujem sa ti. Mal bych som ťa nechať byť, rozísť sa… Ale ja to nedokážem, prečo ma nechápeš? Si všetko, čo mám! Bojím sa o teba prísť…"
Prudce jsem vydechla. Takovouto reakci jsem opravdu nečekala… Chtěla jsem něco říct, hlavně rychle, ale v krku jsem měla obrovský knedlík. Polka jsem nejmíň tisíckrát, než jsem ze sebe zadrhlým hlasem dokázala vypravit jediné slovo: ,,Romane…"
,,Áno?"
Už se nade mnou netyčil, naopak. Během svého rychlého citového proslovu se neudržel na nohách a raději si sedl přede mě na koberec. Téměř brečel.
,,Ja to jednoducho bez teba nezvládnem, si môj domov…" znovu ke mně upíral své oči a prosil, prosil jimi a já opět podlehla. Třeba to už bude dobré, po takové scéně…
,,Dobře," pokývala jsem hlavou. V tom okamžiku se vymrštil a sevřel mě ve svém náručí tak prudce a silně, až mi skoro vyrazil dech. Zabořila jsem hlavu do jeho šedého měkkého svetru, který ode mě dostal k minulým Vánocům a v chladnějším počasí ho téměř nesundává, a nechala se unést opojným pocitem úlevy. Miluji ho, i když mi občas ubližuje.)

Někdy to chce čas, aby se všechny ráno zahojily, anebo jich člověk dostal tolik, kolik už nedokáže snášet a zbavil se svého "břemene". Někdy sílu, kuráž, odvahu, kterou musíte sebrat, abyste to dokázali udělat. A to chce čas.
V podstatě všechno si vyžaduje čas. Čas pomáhá, čas léčí.
 


Komentáře

1 An old friend An old friend | 25. prosince 2016 v 19:26 | Reagovat

Sometimes all we need is an old friend. But time flows and so do friends. And once they're gone, they'll never come back. And all we have to do is deal with emptiness they left in our hearts. And we have to move on. But memories remain.

2 Emm Emm | Web | 24. července 2017 v 12:51 | Reagovat

Moc krásná povídka.. A ten konec? Páni, tak moc je na něm pravdy..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama