Vysněná vražda

2. září 2012 v 21:24



Elíí, děkuju :-*


Podívala jsem se ven z okna. Ve čtverci tvořeném paneláky pobíhalo pár dětí a dvě ženy spolu venčily své psy. Listí se pomalu snášelo zemi, bylo zataženo, sychravo. Typický podzim.
Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní tmavé tričko s dlouhým rukávem, mikinu, černé uplé džíny a koženou bundu. Samozřejmě také černou. Kolem krku jsem si napevno uvázala černý šátek s bílými lebkami a na ruce nasadila kožené rukavice. Byla jsem téměř hotova.
Vrátila jsem se k oknu a nervózně se podívala na hodinky. Ještě chvilku, ještě chvíli a bude devět, pak vyrazím...
Stáhla jsem si vlasy do pevného culíku. Snad to vydrží...
Naposledy jsem se kolem sebe rozhlédla, obula si boty a zabouchla za sebou dveře od prázdného bytu, ještě jsem zamkla a klíče strčila do kapsy.
Výtah se, samozřejmě jako vždy, když ho potřebuji, nedal přivolat a tak jsem ty čtyři patra sběhla po schodech. Nesměla jsem se zpozdit...
Rychle jsem otevřela těžké vstupní dveře, propletla se a nechala je, ať se s hlasitým bouchnutím zaklapnou. To už jsem pochodovala přes čtverec směrem k tmavému podchodu, za nímž se nacházel malý obchůdek. Vždycky tam nakupovala, než se vracela domů... A tak tomu bylo i dnes. Zahlédla jsem ji přes výlohu. Právě platila.
Usmála jsem se. Dnes mi neuteče. Dnes ne! Její osud je zpečetěn...
Mé rty se zkřivily do pomstychtivého úsměvu.
Vyšla ven a rozhlédla se, jako kdyby někoho hledala. Hrklo ve mně. Co když má sraz s Romanem? Už několikrát jí přišel naproti a já musela narychlo měnit plány...
Dnes se ale nic takového nestalo, naštěstí, Lenka se otočila a namířila si to rovnou k podchodu, tou nejkratší cestou domů.
Vyšla jsem ze svého úkrytu, malého obchůdku s oblečením, a pomalu se za ní vydala, kolem mě šlo ještě pár lidí, takže to nebylo nijak nápadné. Jenže... k její smůle a mému štěstí se všichni stačili oddělit ještě než jsme došli k podchodu.
Sledovala jsem, s jakou lehkostí shází po schodech. Pousmála jsem se a ruce strčila do kapsy. Rychle jsem za ní seběhla. Srdce mi bušilo tak, div mi nevylétlo z hrudi. Znervózněla jsem, když se po mě otočila. Měla jsem na hlavě nasazenou kapucu, takže mě v té tmě nepoznala, zato zrychlila krok. I já jsem přidala, abych ji téměř uprostřed dohnala.
Vytáhla jsem ruce z kapes a silně ji chytila za ramena. Ona s výkřikem pustila tašky. Celá se třásla, to mi dodávalo neskutečný pocit síly, moci.
Neměla proti mě šanci, měla jsem silný stisk, i větší než někteří lidé od nás z juda...
Rychle pochopila, že proti mě nemá nejmenší šanci.
Naprosté ticho protínal jen její nepravidelný dech. Bála se.
Stále jsem ji pevně držela kolem ramen. Nechtěla jsem, aby se pohnula, byť jen o píď. Chtěla jsem ji co nejvíce vystrašit, což se mi povedlo už v prvním okamžiku...
Svou levačku jsem ji obtočila kolem krku a pak se pevně chytila za pravé rameno. To mi umožnilo rychle strčit pravačku do kapsy a vytáhnout z ní nůž. Přiložila jsem jí ho ke krku.
Nasucho polka a po tváři jí stekly slzy. Zřejmě už tušila, že z toho jen tak nevyvázne...
Prudce jsem ji otočila a přimáčkla na zeď průchodu. Stále mi nebylo dobře vidět do obličeje, nevěděla, kdo jsem...
,,Prosím... nech ma! Roman ti za mňa kľudne zaplatí výkupné, len ma nechaj!" brečela.
Ach, Roman... Zhluboka jsem se nadechla a přiložila nůž k její pravé líci.
Po tváři ji přeběhlo zděšení, v jejích očí se zračil tak neskutečně velký strach.
,,Prosím..." zašeptala.
Já sjela nožem lehce jako po másle přes tu její dokonalou tvář. Jeho čepel po sobě zanechala krvavou stopu, ránu táhnoucí se od pravé lícní kosti až k bradě.
Z úst se jí vydral bolestný sten.
Ušklíbla jsem se. Líbil se mi ten pocit naprosté nadvlády, zvrhle jsem si to užívala.
V tom mi šlápla na nohu a hned nato mě kopla kolenem někam do břicha. Pokusila se o útěk... marně. Chytila jsem ji. Její neohrabaný čin mě však vyprovokoval k porušení zákazu, který jsem si uložila - promluvit na ni.
,,Mně neutečeš, tak nech těch trapných pokusů, když sama víš, že proti mě nemáš nejmenší šanci," promluvila jsem o dost hlubším hlasem, než obvykle. Snažila jsem se ze všech sil, aby mě nepoznala, dokud jí to nedovolím.
Mlčela.
Opět jsem vytáhla nůž a přiložila jí ho k druhé tváři. Její oči těkaly z jeho čepele na můj zahalený obličej, pořád dokola.
Oddálila jsem ho, ona si oddechla. Pousmála jsem se, napřáhla a bodla ji do břicha.
Nikdy neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil...
Zalapala po dechu jako ryba na suchu. Chtěla křičet, ale nemohla.
Znovu jsem se napřáhla a bodla.
V jejích očích bylo tak mnoho bolesti, strachu... ta tvář. V tu chvíli, v té tmě, vypadala nejméně o 10 let starší. Chytila se za břicho a v křeči se sesunula k zemi.
Z hlavy mi spadla kapuca a ona konečně spatřila mou tvář.
Vytřeštila oči a nevěřícně zašeptala: ,,Anetka...?"
Zasmála jsem se.
,,Prečo?" upřela ke mně své velké hnědé oči. Chápu, proč ji miloval. I takhle, v téhle situaci... byla prostě krásná...
,,Máš něco, co chci já..." laskavě jsem se pousmála a znovu bodla. ,,Romana."
Naposledy jsem se k ní sklonila a ostrou čepelí jí přejela přes krční tepnu. Rychle ztrácela vědomí a její život na místě vyhasnul...
,,Neboj se, dobře se ti o něj postarám," usmála jsem se. Rozhlédla jsem se kolem sebe. S uspokojivým zjištěním, že tu nikdo není, jsem si to ostrým tempem namířila rovnou domů.
Tam jsem ze sebe svlékla oblečení a hodila do koše k ostatnímu špinavému prádlu. Nůž jsem důkladně umyla pod teplou vodou a schovala ho zpátky do šuplíku mého nočního stolku.

Probudila jsem se s čelem oroseným potem. Ten sen byl strašidelný... Okamžitě jsem se posadila a zašmátrala v šuplíku. Ležel v něm nůž zabalený v igelitovém sáčku. Oddechla jsem si a položila si ruku na srdce.
Rozhlédla jsem se. Na posteli ležel mobil a blikal.
,,Máte 1 příchozí zprávu" oznámil mi.
Rychle jsem ji rozklikla. Byla od Romana: ,,Ahoj Anetka, môžeš dnes po obede prísť? :)"
Zkontrolovala jsem čas, bylo půl druhé. Napsala jsem mu tedy, že za chvilku jsem tam.

Ani ne za půl hodiny už jsem zvonila u jeho dveří.
,,Ahoooj," zářivě se usmál a objal mě. Šťastně jsem nasála jeho vůni a dalo mi dost práce se od něj odtrhnout, no, zvládla jsem to.
,,Ahoj," pozdravila jsem Lenku, když jsem ji uviděla.
Jen se usmála na pozdrav a obrátila se na Romana s otázkou:
,,Miláčik, mám to pripraviť, alebo ako to chceš dnes urobiť?"
Nechápavě jsem se na ně zadívala. Roman můj pohled zachytil a ujal se vysvětlování.
,,Vieš, napadlo ma, či by sme si neurobili večernú grilovačku. Čo ty na to?" opět se tak dokonale usmál.
,,Jistěže jsem pro!" zasmála jsem se. ,,S čím mám pomoct?"
,,Nooo, myslel som si, že Lenička skočí pre špekáčiky do obchodu a my tu zatiaľ založíme oheň."
,,To nám půjde," zašklebila jsem se.
,,Anetka!" zasmál se a pak na mě káravě pohlédl.
,,Tak ja pôjdem hej?" zeptala se už s taškou v ruce.
,,Hej, hej, miláčik. Vráť sa čoskoro," usmál se a políbil ji. Ona si to vychutnala a pak po mě hodila další z jejích vítězoslavných pohledů. Dobře ví, že Romana miluji... a dává mi to pěkně sežrat.
Měla jsem chuť po ní skočit a zakroutit jí krkem. Tak moc ji nenávidím... Ona využije každé šance, aby mi dokázala, jak nade mnou má navrch! Každé!!!
,,Pomôžeš mi?" zeptal se po chvíli Roman a vyrušil mě tak z mých úvah.
,,Ale samozřejmě," darovala jsem mu milý úsměv a okamžitě jsem k němu došla. ,,S čím potřebuješ pomoct?"
,,No túto nasypeme uhlie a potrebujem to zapáliť, len neviem nájsť zápalky, takže pohľadáš ich? Prosím ťa..." rovnou nasadil i psí kukuč.
Rozbušilo se mi srdce a měla jsem pocit, že červenám. Radši jsem se okamžitě otočila a vydala se do domu hledat sirky.

,,Igorko? Prídeš tiež? No... grilujeme," zazubil se Roman. Právě jsme se totiž dohodli, že pozve i kluky a uděláme z toho menší párty.
,,Prečo si mi to nepovedal skôr?! Už som tam mohol byť! Dúfam, že ste to celé nezožrali! Počkaj, o chvíľu som tam!" zakřičel Igor tak nahlas, že jsem to slyšela i já.
,,Kokotko," utrousil Roman když zavěsil.
Zakuckala jsem se smíchy, nepodařilo se mi skrýt, že jsem je poslouchala. Ostatně Igora by snad z toho mobilu slyšel snad i hluchý...
,,Dáme si do nosa?" přišel ke mně a objal mě.
Nechala jsem se. Bylo mi to příjemné a chtěla jsem tím naštvat Lenku... co kdyby nás "náhodou" viděla? Hm? Nadšená by z toho nebyla...
Podívala jsem se Romanovi do očí a on se nosem něžně otřel o ten můj.
,,Ehm, Romane..." zašeptala jsem nejistě.
Rukou přejel po mých zádech a pevněji si mě k sobě přitiskl. Přitom mě druhou rukou vískal ve vlasech. Položila jsem si hlavu na jeho kostnaté rameno a vzdychla.
,,Deje sa niečo?" zeptal se s pobaveným úsměvem a políbil mě do vlasů.
,,N-neměli bychom... Není to správné," vykoktala jsem.
,,Žijeme len raz," odvětil a vzal mou tvář do dlaní. Na nic nečekal a vpil se do mých rtů...
V té chvíli jsem měla ve všem jasno.

Za chvilku byli všichni na místě. Seděli jsme na zahradě u velkého dřevěného stolu a jedli. Seděli jsme s Romanem vedle sebe, já měla pak zprava ještě Igora a on zleva Lenku. Naproti mě seděl Patrik s Katarínou, Mayka a Paľo se Zuzkou. Taková rodinná grilovačka, dalo by se říct...
Roman se na mě co chvíli díval, usmíval... a jednou jeho ruka "zabloudila" k mému pozadí. Pohladil mě po zádech a opět složil ruce do klína.
Zakroutila jsem hlavou a ukousla si další sousto.

Den už se pomalu chýlil ke konci. Vzala jsem svůj talíř a odešla s ním do kuchyně.
Vydal se za mnou Igor.
,,Anetka?"
,,Ano?" otočila jsem se němu. Stál naproti mě a nervózně podupával levou nohou. Přitom mě sjížděl pohledem od hlavy až k patě. Povzdychl si a sklopil pohled do země.
,,Igore? Děje se něco?"
,,Na to som sa ťa chcel spýtať..."
,,Na co?"
,,Ty máš niečo s Romanom...?" Řekl to zvláštním tónem, jako kdyby to konstatoval, smutně.
,,Eh... Jak tě to napadlo?"
,,Neklam mi, nie som slepý!" zařval a praštil pěstí do linky.
,,Igore! To není pravda..." vzdychla jsem.
,,Anetka, neklam mi, prosím ťa. Znesiem všetko, ale nie lož..." přistoupil blíže ke mně. Cítila jsem jeho parfém a zřetelně slyšela jeho dech. Díval se mi na rty, čekal.
Chytla jsem ho za ruku.
,,Vážně. Nic spolu nemáme," stoupla jsem si na špičky, abych ho mohla obejmout. Chytla jsem ho kolem krku a on své ruce položil na má záda, po kterých mě jemně hladil.
,,Chce ti veriť, ale to nejde, kedže poznám Romana a vidím, ako sa k tebe správa..."
,,Myslíš, že mě..."
Přerušil mě:
,,Neviem, či ťa ľúbi. Uňho to nedokážem posúdiť, aj keď ho poznám už dľho. Rozhodne ale vidím, že ťa chce. Ach, Anetka moja..." zadíval se mi do očí a zkousl si spodní ret.
Pohladila jsem ho ve vlasech a hlavu si položila na jeho rameno přesně tak, jako jsem to už dnes jednou udělala... jenže u Romana...

Ten den jsem se domů vracela se smíšenými pocity. Dobře jsem věděla, že Lenka se Romana jen tak nevzdá... Přesto jsem ale cítila, že mu nejsem lhostejná a bohužel ani Igorovi...
Svékla jsem se, umyla... a kolem čtvrté ráno si lehla do postele. Snažila jsem se usnout. Marně. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím divným snem a dneškem, vlastně včerejškem. Nad Romanovými činy a Igorovými slovy...

Probudila jsem se až večer, kolem osmé... Znovu jsem se vysprchovala a udělala si kafe. Nešlo mi to z hlavy - Igor, Roman, Lenka... Cítila jsem, že se musím rozhodnout. Buď teď, anebo nikdy. Musí zemřít.
Podívala jsem se ven z okna. Ve čtverci tvořeném paneláky pobíhalo pár dětí a dvě ženy spolu venčily své psy. Listí se pomalu snášelo zemi, bylo zataženo, sychravo. Typický podzim.
Přešla jsem ke skříni a vytáhla z ní tmavé tričko s dlouhým rukávem, mikinu, černé uplé džíny a koženou bundu. Samozřejmě také černou. Kolem krku jsem si napevno uvázala černý šátek s bílými lebkami a na ruce nasadila kožené rukavice. Byla jsem téměř hotova.
Vrátila jsem se k oknu a nervózně se podívala na hodinky. Ještě chvilku, ještě chvíli a bude devět, pak vyrazím...
 


Komentáře

1 >ßelatrix< >ßelatrix< | Web | 2. září 2012 v 22:03 | Reagovat

aha:D takže asi v polovině jsem vyvalila oči a zašeptala do ticha; ,,Co to do pekla???":D
Já si prvně myslela, že to všechno se děje v přítomném čase, ne nenapadlo mě, že to tím proloženým písmem je vlastně její sen:D Kruci a jak ona šla za tím Romanem a tam ta Lenka a....
,,Ahoj," pozdravila jsem Lenku, když jsem ji uviděla.
Jen se usmála na pozdrav a obrátila se na Romana s otázkou.
:D .D :D A já hned, že vstala z mrtvých nebo co, zombíí:D :D hej to mě taaak rozsekalo!:D normálně já se vždy musím zasmát i nad takovými to příběhy:D úplně jsem to viděla, jak má to zalepený břicho, přežila tu svou smrt a jde se mstít Anetě:D :D kruci :¨D Ale teď k  tomu příběhu:D :)
já se na to těšila už od začátku ,hned jak sis pohrávala s tou myšlenkou a napsala mi jí, už jen kvůli tomu, že se do té role Anety dokážu vžít, vím, co bych dělala a jak bych to dělala, kdybych byla na jejím místě:D :)
Prostě, je mi to blízké...
Ze začátku jsem měla pocit té temnoty, studený a mlhavý chladný vzduch, bouchnutí dveří a ona, jak vychází ven a rozhlíží se na obě  strany, ne proto, že by hledala Romana, ale proto, že by měla strach, že by měla zlý pocit,viděla bych to v těch jejích očí a to by mě dlouho uspokojovalo!... a pak ta tmavá ulice a následně podchod do metra, ty posprejované zdi, hluk aut, světla, její hluk podpatků...hm a ta smrt, vystihla si to, všechno...
Jen mě trošku překvapil ten vztah s Romanem, že i on ji chce, to mi trošku zamotalo hlavu,ale, fajnové to je:) vážně, přečtu si to ještě jednou a představím si to tak, jak to mám v hlavě a jak si to napsala.) fffuuu vážně se mi to neskutečně líbí! A či tě k tomu inspirovala Elíí, tak klobouk dolů vám oběma:)

2 Kix Green Kix Green | 2. září 2012 v 22:07 | Reagovat

:D :D Ja som vedela, že to takto skončí... ale inak je to supéér! :D

3 Peťula Peťula | Web | 3. září 2012 v 11:02 | Reagovat

Je to super. Úžasně napsanéé!!! :-)

4 zuzka zuzka | Web | 3. září 2012 v 11:15 | Reagovat

wau!! tak musím pochváliť.... aj keď ja som skôr za tie šťastné konce, ale toto sa mi veľmi páčilo... ;-)

5 MarQusH MarQusH | Web | 3. září 2012 v 12:02 | Reagovat

Wow, nevím jak jinak bych to měla vyjádřit, četla jsem to jedním dechem, opravdu nádherné!! :)) nemám co vytknout

6 ElisQa98 ElisQa98 | Web | 3. září 2012 v 17:37 | Reagovat

Nádherné ..:) Mimochodem jsem zpět :)

7 Niki Niki | Web | 3. září 2012 v 20:16 | Reagovat

super! bola som zvedavá na koniec :D a aj ma ten koniec potešil :D jediné, čo sa mi nepáčilo, bolo meno Anetka :D :D ... to meno fakt nemám rada :D :D

8 Sluníčko09 Sluníčko09 | Web | 3. září 2012 v 21:43 | Reagovat

Už jenom podle ukázky (ke které jsem se vyjádřila :D) to vypadalo skvěle. Ale jako celek je to bomba!

9 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 9. září 2012 v 16:02 | Reagovat

Brutální ! Fakt masakr ! Skvěle vymyšlený příběh ! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama