Forever

17. srpna 2012 v 12:23


Tak a další jednorázovka je na světě. Co si o ní myslíte? :)


Bloumám po bytě, od okna k oknu. Nemůžu se soustředit.
Kde je tak dlouho? Odhrnu záclonu a vyhlédnu ven směrem k parkovišti. Jeho auto tam samozřejmě nestojí.
Ach jo... Slíbil mi, že tentokrát přijede včas... Nic. Zase mi lhal!
Naštvaně se otočím a odpochoduji do kuchyně, kde si natočím skleničku studené vody. Hltavě ji vypiju a skleničku pak dost neopatrně položím do dřezu. Divím se, že se jí nic nestalo. Jsem naštvaná. Neskutečně. Na něj.
,,Co si o sobě myslí?!" vyhrknu nahlas a zamračím se.
V tom sebou trhnu. Uslyšela jsem zvonek. Doběhla jsem ke dveřím a prudce je otevřela. Ještě jsem stihla zamumlat:
,,To nemáš klíče, nebo co..."
Jakmile jsem však spatřila Romanovu usměvavou tvář, všechno mi bylo ihned jedno. Teď už budeme zase jenom spolu...
,,Som si je zabudol," ušklíbl se a sevřel mě pevně v náručí. Nepřeslechl mou jedovatou poznámku... Donutilo mě to se usmát.
,,Láska, toľko si mi chýbala... Ľúbim ťa," zašeptal mi do vlasů. Já se křečovitě chytla jeho trička a o to více si ho přitiskla k sobě.
,,Nemôžem dýchať," smál se.
,,Já bez tebe taky ne!"
Po tváři mi stekla slza.
,,Ale, láska, snáď by si neplakala. Už som tu, som s tebou a je dobre.
Položila jsem si hlavu na jeho hruď a vzdychla:
,,Konečně."
,,Stalo sa niečo miláčik?" zeptal se znepokojeně a začal si zouvat boty.
,,Nooo..."
,,Hlávne mi neklam," upozornil mě a mikinu si položil na věšák. Samozřejmě, že jsem se otočila a přerovnala ji po něm.
,,Stále taká istá..." zakroutil s úsměvem hlavou a vydal se do koupelny, umýt si ruce.
Já se mezitím přesunula zpět do obýváku a posadila se na rozkládací pohovku, která se při nejedné naší hádce stala Romanovi nočním útočištěm.
,,Miláčik, pýtal som sa ťa na niečo."
,,Hm..."
,,Stalo sa niečo? Povedz."
,,Postavím na kafe," zvedla jsem se, když si ke mně přisedl a snažil se mě obejmout, a odpochodovala do kuchyně.
Přišel za mnou. Viděla jsem, jak moc je nejistý.
,,Urobil som niečo zle?"
,,Ne, ty ne. To ve mně bude problém..." vzdychla jsem a poodešla kousek k oknu. Zadívala jsem se ven a znovu hlasitě vzdychla.
Roman přišel za mnou.
,,Láska...?" políbil mě do vlasů a pravačkou mi zastrčil vlasy za ucho.
Otočila jsem se k němu čelem.
Zadíval se mi do očí a pak si povzdychl. Zkřížil ruce na prsou a vyčítavě se na mě zadíval.
Já to nevydržela. Naštěstí zrovna zapískala varná konvice a tak jsem šla k lince, zalít nám kafe.
Ještě jsem vytáhla z lednice mléko a se svým jsem odešla na balkon. Posadila jsem se na židli a nohy stočila pod sebe do tureckého sedu. Foukala jsem si kávu a rozhlížela jsem se kolem sebe. Venku si hrály děti, lidé chodili na procházky se psy, milenecké páry se líbali,... Rozbušilo se mi srdce. Nevěděla jsem, co se bude za chvíli dít a to mě zneklidňovalo. Bála jsem se.
To už přišel i Roman. Beze slov se posadil vedle mě a usrkl ze své kávy.
,,Promiň..." vzdychla jsem.
,,Za čo sa ospravedľňuješ?" pohlédl mi do očí.
Znejistěla jsem.
Rychle jsem se napila a i když jsem ho chladila, spálila jsem si rty a jazyk. Sykla jsem bolestí a oči se mi zalily slzami.
,,Sakra!" vyhrkla jsem a po tváři mi stekly první slzy. Zanechaly po sobě mokré stopy... Sklopila jsem oči k zemi a posadila se normálně. Dala jsem nohy na zem.
,,Miláčik, čo sa s tebou deje?"
Vzhlédla jsem do jeho tváře. Nekoukal vyčítavě, právě naopak, jeho pohled byl spíše starostlivý.
,,...a neklam mi. Viem, že niečo nie je v poriadku už dlhšiu dobu. Čo predo mnou skrývaš?"
,,Romane... Já..."
,,Čo? Hovor láska, ja ťa počúvam," pohladil mě po zádech a znovu se mi zadíval do očí.
,,To nejde..." vzdychla jsem a sklopila zrak k zemi. Bylo mi na nic.
,,Prečo?"
,,To nepochopíš..."
,,To nie je pravda! Vieš predsa, že mi môžeš vždy všetko povedať!"
,,Ale tohle ne. Je to tak těžký, nepochopíš to... Romane, Romi, já... bojím se!" Z očí mi na důkaz mých slov vyřinuly další potoky slz.
Pochopitelně. Bála jsem se, že ho ztratím. Já se bojím, že ho ztratím a to, to bude můj konec, to přes srdce nepřenesu, vždyť já... nemůžu bez něj žít! On je moje všechno! Dala bych za něj život!
,,Prečo plačeš moja?" Roman se na mě zkoumavě zahleděl a poté mi začal něžně stírat slzy z tváře. Jemně se dotýkal bříškem palce mých lícních kostí.
,,Romi, já už nemůžu dál. Ty to musíš vědět... ale..."
Přerušil mě:
,,Ale čo? Miláčik, ja sa na teba nebudem hnevať."
Vzhlédla jsem k němu. Do těch jeho překrásných očí. Byly plné důvěry a porozumění.
Odložila jsem hrníček na stolek vedle sebe a přitiskla se k jeho hrudi. Cítila jsem pravidelný tlukot jeho srdce, který mě pomalu uklidňoval. Přesně tohle jsem potřebovala. Jeho jsem potřebovala.
Od té doby, co to vím, jsem nervózní, podrážděná a... vůbec všechno. Je mi zle, točí se mi hlava. Prostě nejsem ve své kůži.
Navíc Roman je každou chvíli pryč - na koncertě, s klukama ve zkušebně, na pivu... Rozhodla jsem se všechno tolerovat jen proto, abych ho neztratila. A nyní obzvlášť.
Jakmile je ale se mnou, tak se mi všechno snaží vynahradit a právě proto ho tak moc miluju. Uvědomuje si, jak moc těžké to pro mě je a pomáhá mi. Snaží se.
,,Tak, ukľudni sa..." vískal mě ve vlasech a vtiskl mi polibek na čelo. Zavrněla jsem slastí a ještě více se k němu přitulila.
,,Tak povieš mi, čo ťa trápi?"
A je to tu. Znova. Já ale nemám sílu mu to říct, ještě ne...
Celá jsem se rozklepala. Roman si toho samozřejmě všiml.
,,Láska? Čo sa deje? A teraz to chcem vedieť! Hned!!!" odtáhl mě od sebe a zadíval se mi do očí.
Sklopila jsem zrak k zemi. Takhle jsem si to nepředstavovala...
,,Povedz mi z čoho máš strach..." zvýšil o malinko hlas.
Z Tebe, z tvé reakce! chtělo se mi zakřičet, ale neudělala jsem to. Jen jsem se zvedla a odešla z balkonu pryč. Ke dveřím, vzít si bundu a rychle pryč. Pryč od něj? Ale co to dělám?! Na změnu ale už bylo pozdě. Stála jsem ve výtahu a zmáčkla P, jako přízemí. Výtah mě ochotně svezl až dolů, no u dveří mě zastavil Roman. Seběhl to po schodech rychleji.
Chytl mě za ramena a otočil si mě k sobě.
,,Čo to robíš?"
Zvedl mi bradu a já byla nucena se mu podívat do očí. Měl v nich zmatek, nechápal.
,,Už nemůžu! Nemůžu předstírat a dál dělat, že je všechno v pořádku, když není!" vykřikla jsem a rychle se vymanila z jeho sevření. Vyběhla jsem ven. Musela jsem to ze sebe dostat, tak dlouho už mě to užíralo.
Šla jsem parkem a kolem mě se pořád motali děti... Jednomu malinkému modrookému chlapečkovi se ke mně přikutálel míček. Sehla jsem se a přisedla si k němu, abych mu ho podala. Nadšeně se usmál a poté odběhl zpátky za maminkou.
Já zůstala sedět na bobku a dívala se za ním.
Viděla jsem, jak se na sebe usmívali. Maminka si s ním hrála a druhé miminko leželo v kočárku, které vezl tatínek. Naprostá rodinná idylka.
Automaticky jsem si sáhla na břicho. Co bude dál...?
,,Láska?" ozvalo se za mnou. Byl to Roman.
Setrvala jsem na místě v zaujmuté pozici. Ani jsem se nehla.
,,Ľúbim ťa a ty to vieš, tak mi prosím povedz, čo som urbol zle. Ja ťa nechcem stratiť..." vzdychl a pohladil mě po zádech. Otočila jsem se a on klečel na zemi vedle mně. Donutilo mě to pousmát se. Roman to samozřejmě uviděl a také se usmál, přitom mě objal.
,,Láska, ja sa nechcem hádať..."
,,Vždyť já taky ne," špitla jsem a sevřela v prstech jeho černou mikinu. Zabořila jsem hlavu do jeho vlasů a nasávala tu jejich opojnou vůni. Milovala jsem ji.
Odklonil se ode mě a znovu se mi podíval do očí.
Viděla jsem v nich tolik otazníků... Nechápal. Proč? Co se to se mnou děje?
,,Pojď," vzala jsem ho jemně za dva prsty, ,,posadíme se."
Vstala jsem a Roman mě poslušně následoval na nejbližší lavičku, kde jsme se posadili proti sobě. Ani nedutal, čekal, až spustím já. Jenže mě se do toho moc nechtělo...
Vycítil to a povzbudivě mi stiskl ruku.
Sklopila jsem oči a usmála se. Věděl, co na mě platí.
,,Víš, já..." začala jsem, ale téměř okamžitě jsem se zasekla. Cítila jsem divný knedlík v krku. Tlačil a já nemohla mluvit. Byl imaginární, věděla jsem to, ale stejně... nebylo pro mě snadné mu tady a teď všechno říct.
Několikrát jsem nasucho polkla a pokračovala:
,,Romane, miluju tě a..."
,,Ja teba predsa tiež, láska," přerušil mě a vzal mou hlavu do dlaní. Ach, ty jeho doteky... Usmál se a pohled upnul k mým rtům. Bylo mi jasné, co bude následovat. Několikrát mě něžně políbil.
,,Pokračuj," zašeptal mi do úst.
Byla jsem jako omámená. Dokázal mě dostat do kolen a ano, opět se mu to dokonale podařilo, aniž by si to možná uvědomil...
Odkašlala jsem si a pustila se do vyprávění:
,,Ani nevíš, jak je pro mě všechno tohle těžké. Koncerty, fanynky a kapela. Vím, že je to pro tebe na prvním místě a chápu to. Nevyčítám ti to," dodala jsem, když jsem zachytila jeho pátravý pohled. Znovu jsem se nadechla a pokračovala:
,,Jenže... Stala se jedna malá chyba. No..." Zase ten blbý knedlík! ,,Jde o to, že..." nevědomky jsem si přejela rukou přes břicho.
Roman sledoval mé rty a každý můj pohyb. Doslova na mě visel.
,,Jsem těhotná," vypadlo ze mě nakonec po dlouhém váhání. ,,Ale jestli to nebudeš chtít, tak se přizpůsobím. Víš, už jsem se psychicky smířila s potratem, takže..."
Roman celou tu dobu seděl a zamyšleně sledoval naše ruce. Najednou mě ale přerušil:
,,Čože?!" vykřikl. ,,Čo si to hovorila?!"
Vypadal naštvaně.
Znepokojeně jsem si skousla spodní ret.
,,Říkala jsem, že už jsem se s potratem smířila, vlastně už mám dohodnutý termín. Neměl jsi o tom vědět, ale já... nedokázala jsem to prostě udržet v sobě. Myslím si, že bys o tom měl vědět..." Do očí se mi hrnuly slzy a v hlavě honily ty nejhrůznější scénáře: rozejde se se mnou, já si pak podřežu žíly, protože to bez něj prostě nezvládnu... Sklopila jsem hlavu v očekávání nejhoršího...
Stalo se ale něco úplně jiného.
Roman si ke mně přisedl blíž a ukazováčkem mi nadzdvihl bradu.
,,Ľúbim ťa," zašeptal, než mě políbil.
Překvapeně jsem zamrkala, ale nechala jsem se. Dokonce jsem se po chvíli i iniciativně zapojila.
Roman se ode mě odpojil, aby se mohl nadechnout a přitom mne objal. Pohladil mě ve vlasech a zadíval se na právě procházející rodinu, kterou jsem předtím sledovala.
,,Nechcem, aby si si to nechala vziať. S tým nesúhlasím. Som predsa už dosť starý na to, aby som niesol odpovednosť za svoje činy."
Překvapeně jsem se na něj podívala.
,,Myslela jsem, že ti dítě bude vadit v kariéře..." zamumlala jsem.
,,Ale nikdy si sa ma nespýtala, či nechcem rodinu... Vieš, ja po nej túžim. Chcem mať dieťa a chcem ho mať s tebou, lebo ťa milujem. Chápeš to?" vzal můj obličej do dlaní a věnoval mi pár dalších něžných polibků.
Poté jsem si položila hlavu na jeho rameno a on ruku na mé břicho. S úsměvem mi ho hladil.
,,Budem otecko," pronesl šťastně a zároveň pyšně.
,,Jsi si jistý, že to tak chceš?"
,,Áno!" odpověděl rezolutně. ,,Chcem teba a chcem aj to bábätko. Chalani budú nadšený!" zavýskal a líbl mě do vlasů.
,,Romane..."
,,Mlč, láska. Ja viem, že budeme spolu. Navždy. Vždy som to vedel. Už od prvého okamihu, čo som ťa videl, som vedel, ža ty si tá pravá, tá s ktorou raz budem mať rodinu. Ľúbim ťa a vždy budem."

 


Komentáře

1 zuzka zuzka | Web | 17. srpna 2012 v 13:30 | Reagovat

wau!! najprv som sa bála, že je nejako smrteľne chorá!! ale potom ma to úplne dostalo!! bolo to najviac ako si dokážem predstaviť dokonalé! toto si ešte určite prečítam! Roman sa zachoval skvelo! :-)

2 Martinkaaa Martinkaaa | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 13:59 | Reagovat

Bylo to úžasně napsané... Ten konec.. Wow... :))

3 Sluníčko09 Sluníčko09 | Web | 17. srpna 2012 v 14:05 | Reagovat

Je to dokonalé. Nemám slov. :)

4 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 17. srpna 2012 v 17:15 | Reagovat

Nejdřív jsem nechápala co s ní je, ale když tam byl ten malý kluk v parku s tím míčem, začala jsem mít tušení oč jde :-D Je to moc hezká povídka ! Určitě si jí zase někdy přečtu !! :-)

5 Ria Scott Ria Scott | Web | 17. srpna 2012 v 18:29 | Reagovat

Já nevím proč, ale napadlo mě, že ho podvedla O_O :D A ten konec byl úplně dokonalý! Těším se na tvoje další jednorázovky zlatko :-* A plačééém! :D :'))) A bylo hrozně krásné, jak tam jsou zmíněné všechny ty její pocity, myšlenky... Prostě vážně jedním slovem dechberoucodokonalá jednorázovka :) :-**

6 >ßelatrix< >ßelatrix< | Web | 18. srpna 2012 v 10:49 | Reagovat

wow, wow, WOW!:)
úžasné Týnko, ahh:)

7 Kix Green Kix Green | 18. srpna 2012 v 22:57 | Reagovat

Ojojoj! :D Týnuška sa prekonala :D :D Ale inak sa mi to páčilo :D :D Len také divnô na takú perverzáčku. :D

8 Elíí Elíí | E-mail | Web | 22. srpna 2012 v 22:20 | Reagovat

Dokonalé.. :)

9 Niki Niki | Web | 26. srpna 2012 v 19:42 | Reagovat

ty vieš ale napínať xD .. som rada, že to dopadlo tak, ako to dopadlo! :))

10 MarQusH MarQusH | Web | 27. srpna 2012 v 10:41 | Reagovat

Jednorázovka mi brala dech, je opravdu nádherně jak sestavená, tak se do ní nádherně vžiju, určitě si ji někdy přečtu znova, je totiž dechberoucí, opravdu nádherná :))

11 >ßelatrix< >ßelatrix< | Web | 28. srpna 2012 v 23:44 | Reagovat

noo skoro:) bude se to točit kolem pěti lidí, ale ten jeden člověk je tam v podstatě nedůležitý, ale bez něj by to zase bylo suché... Nevím, jestli zrovna toto bude patřit k "něčemu lepšímu":D já se do toho nutila, protože mi to dlouho leželo v hlavě a já stále viděla před sebou ten obraz, kdy mě někdo nutí dělat to, co nechci, být s tím, s kým nechci... chtěla jsem se toho vzdát v této podobě. no, snad se to bude aspoň trošku líbit, je to totiž otřepané téma, které je snad všude, co se týče FFs...
nudím se Týnko...nechceš něco napsat, abych se zase mohla kvalitně zasmát?:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama