Šance

14. července 2012 v 16:19


Teď tu mám jednorázovku speciálně pro Elišku.



Jsem sama. Opět. Sedím u okna a rukama si objímám kolena. Po tvářích mi stékají slzy. Nejedla jsem už skoro dva dny. Trápím se a nejhorší je to, že už si ani nedokážu představit, že bych mohla žít jinak. Dávno jsem v to přestala věřit. Tolik věcí se od té doby změnilo, jen já... Jen já zůstávám stále stejná. Samota mě zevnitř užírá a nutí mě přemýšlet nad věcmi, které jsou pro mě více než bolestné... Opustila mě dokonce i poslední kamarádka... zřejmě si umí život představit beze mě. No, co na tom, že já bez ní moc ne...
Co nevidět jsou tu Vánoce, vlastně Štědrý den je už pozítří a já...? Utápím se tu ve smutku. Dusí mě a ničí! Chci to změnit. Chci se tomu umět vzepřít! Přestat se cítit nicotně a vzchopit se. Ano, to je to, co bych si tak moc přála... Škoda, že to všechno zůstává pouze u přání... Nejsem dost silná, abych si řekla STOP a změnila svůj život. Nejsem nic, jenom troska...
Musím ven, jinak mě to tu zabije! pomyslela jsem a zvedla se. Musela jsem to udělat. Ve skříni jsem si vzala na sebe něco teplejšího, u dveří jsem si obula kozačky a vyrazila ven. Konečně! Jakmile se za mnou zaklaply dveře a kolem nohou se mi propletl chladivý vánek... oddychla jsem si.
Pocítila jsem zvláštní sílu, pozitivní energii která prostoupila mé tělo. Vydala jsem se na cestu. Nahoru po poli, pak doleva u rybníčka a tam už je to jenom kousek a jsem v lese. Nemůžu se dočkat, až se posadím do chladné skály a rozhlédnu se po okolí...
Pletu se mezi stromy a občas zakopnu o kořen vystupující ze země.
Zadýchaná jsem se posadila na pařez.
,,Hú-ú."
,,Co to?" polekaně jsem se kolem sebe rozhlédla.
,,Ach, já jsem pitomá!" zasmála jsem se. ,,Vždyť to byla jenom sova..."
S úsměvem na tváři jsem se vydala na cestu dál, dál na mé milované místo, kde vládne klid a mír... jako v pohádce. Posadila jsem se do prohlubně ve skále a rozhlédla se po okolí.
,,Konečně..." vzdychla jsem. Tak dlouho jsem tu nebyla... Vlastně jsem dost dlouho nevycházela ani z domu, tak co se vlastně divím?
Sklopila jsem oči a prohlédla si své tělo. Vypadala jsem, jako kdybych si prožila druhou světovou v jednom z nechvalně proslulých koncentračních táborů... Jsem vyhublá na kost...
Otřásla jsem sebou nad tou představou a raději se znovu zadívala do krajiny.
To jsem se vážně dokázala takhle zničit? Vychrtlá, zdeptaná, smutná, unavená a s kruhy pod očima jako kola od vozu...
Prohrábla jsem si vlasy a nohy skrčila tak, abych si mohla obejmout kolena. Položila jsem si na ně hlavu a vypla. Úplně. Slyšela jsem jenom lehký vánek, který se proplétal korunami stromů a občas zacvrlikání nějakého ptáka.
Vydechla jsem a šťastně se nadechla. Byl to takový požitek... moci se nadechnout, usmát... nevězněna démony ve své hlavě a neničena svými hloupými představami.
Proč jsem si nikdy neřekla, že to dokážu a rovnou se rozhodla pro pravý opak? Proč jsem si nevěřila?Vždyť ještě před chvílí jsem na tom byla úplně obráceně, dost zle...
,,Ehm, ehm..." odkašlal si mladý muž, aby mě upozornil na svou přítomnost. Stál vedle mě a rentgenoval mě svým pohledem. Ty oči... Jeho jediný pohled mě dostal do kolen.
,,A-ano?" zakoktala jsem a sklopila hlavu.
,,Prepáčte, ale páčite sa mi," lišácky se usmál.
Také jeho upřímnost byla, jak je vidno, odzbrojující.
Hned poté ke mně napřáhl ruku se slovy: ,,Volám sa Roman," a mrkl na mě.
,,Lucie," usmála jsem se. Nuceně. Nedokázala jsem se pohnout, natož usmát. Asi z toho vyšel nehezký škleb, ach jo... Proč si to musím u lidí, kteří se mi zalíbí, vždycky tak pokazit? Proč se, když jsem v jejich přítomnosti, nedokážu chovat normálně? Normálně komunikovat? Do prčic! Proč se sakra třesu?!
,,Je vám zima?" naklonil hlavu napravo a zatvářil se starostlivě. Vzápětí dodal:
,,Požičal by som ti svoju mikinu," přešel do tykání a znovu se naprosto neodolatelně usmál.
,,Ne-e, to je dobrý. Mám svetr a kabát a... prostě... zvládnu to, neboj," odvážila jsem se mu podívat do očí.
,,Si si istá?" pořád se nezdál přesvědčený.
,,Jo, jsem," zakývala jsem hlavou a podívala se do země. Bylo mi neskutečně trapně.
,,A mohol by som ťa hocikam pozvať? Na kafe? Horúcu čokoládu?" zazubil se.
,,Ta čokoláda zní fajnově..." zasněně jsem se usmála a podívala se za jeho záda.
,,Krásně sa usmievaš..."
,,D-d-d-děkuju," znovu jsem se zakoktala. Ta ironie... Vždy, když to nejvíc potřebuju, se nezmůžu skoro ani na slovo.
,,Za pravdu sa neďakuje."
Zčervenala jsem.
,,Tak čo? Môžem ťa niekam pozvať? Ešte si mi neodpovedala..."
,,No, já... já budu jenom ráda..."
Sledovala jsem špičky svých bot a doufala, že se stane nějaký zázrak a já... budu schopná se s tím mužem bavit? Ano, to bych si přála.
,,Skvelé! A kde bývaš?"
,,Kde bydlím?" vykulila jsem na něj oči.
,,No, ja... Zajtra by som sa pre teba stavil," zastrčil ruce do kapes a nervózně polkl.
Beze slova jsem vstala a vydala se k domovu.
,,Počkaj! Kam to ideš?!" rozběhl se za mnou.
,,Pojď za mnou. Uvidíš," otočila jsem se a kývla hlavou,
Pevně jsem sevřela ruce do pěstí. Musela jsem se hodně držet, jinak bych se tu teď asi zhroutila. Jak se kruci ten týpek vzal na mém oblíbeném místě? Vždyť jsem o něm věděla jenom já a ségra...
Jasně. Ségra. Musela mu to vykecat! Jinak to není možné...
Musela mu říct, že jsem sama, šílená..., ničím se, a bůh ví, co ještě...
Otočila jsem se na něj.
,,Odkud víš o tom místě?!" najednou jsem se zastavila, otočila k němu a probodávala ho pohledem. Strach ze mě najednou zcela opadl. Byl to celkem uvolňující pocit. A on vypadal zaraženě. Zalekl se.
,,No, vieš..."
,,Nevím. Povídej!" skočila jsem mu do řeči.
,,Tvoja sestra. Ja... je moja kámoška. Vieš, ja ju raz k tebe hodil no a videl som ťa. Sice len cez okno, ale... zapáčila sas mi, bola to taká láska na prvý pohľad," zasněně se zadíval, usmál a hned pokračoval, ,,a tvoja segruška mi povedala, kam ráda chodíš a od tej doby tam chodím každý deň a dúfam, že ťa tam raz stretnem... No a dnes sa mi to podarilo. Konečně."
Přistoupil ke mně a chytl mě za ruce.
,,Pozri sa mi do očí. Neklamem ti... Len mi musíš veriť."
,,Veřím," pokývala jsem hlavou. ,,Jí to přesně odpovídá," zasmála jsem se.
Do očí se mi draly slzy a asi to taky bylo znát na mém hlase.
,,Věřím, věřím. Všechno ti věřím," přikyvovala jsem stále. Dál a dál.
,,Mlč radšej," zasmál se a já s ním. Znovu.
Objal mě. Pevně si mě k sobě přitiskl a já si položila hlavu na jeho hruď. Dýchl mi do vlasů a políbil mě do nich. Zvedla jsem k němu hlavu a on ji přiblížil. Jemně se dotkl mých rtů a pak se odtáhl. Usmála jsem se a vzala ho za ruku.
,,Pojď," pobídla jsem ho. Společně jsme vykročili k mému domu. Ano, v pětadvaceti mám dům... V mládí jsem totiž měla pár modelingových zakázek a to, jak známo, rychle a dobře vydělává. Taky jsem dostala polovinu z prodeje domu našich rodičů, potom co umřeli. Ani já, ani ségra jsme tam bydlet nechtěly, takže jsme ho nakonec prodaly. Ukázalo se to prostě jako nejlepší možná volba...
Podívala jsem se mu do očí a Roman se na mě usmál.
,,Tak a jsme tu. Tohle je můj dům. Přijmeš mé skromné pozvání na tu horkou čokoládu?" zazubila jsem se na něj.
,,Nooo... Hm..."
,,Tak co? Nabídka je časově omezena! Zbývá tři, dvě,..." začala jsem odpočítávat.
,,Áno! Áno, prijímam!" vykřikl a se smíchem jsme oba vstoupili do domu.
Posadila jsem ho na gauč a mezitím šla uvařit tu slibovanou čokoládu.

Když jsem se tak k němu vracela s dvěma kouřícími hrnky... Dívala jsem se na toho muže, co seděl rozvalen na mé kožené pohovce a usmívala se. Vstoupil mi do života před chvílí, ale já myslím, že v něm ještě hodně dlouho zůstane... Cítila jsem, jako kdybych ho už hodně dlouho znala, jako by to byl přítel, co se na pár let vytratil a nyní je zpět a je tu jen a jen pro mě.
Uvědomila jsem si, že můj život ještě má cenu. Ano, právě teď nabral nový cíl a směr.
Pousmála jsem se a podala mu hrnek.
,,Pozor, ať se nespálíš."
,,Skoro," sykl bolestí.
Sedla jsem si vedle něj a položila hrneček na stůl. Roman mě chvilku sledoval a pak ho položil vedle toho mého. Lehla jsem si mu na hruď a on mne objal. Spokojeně jsem vydechla.
,,Si šťastná?"
,,Ano, myslím, že konečně ano... Díky tobě. Dal jsi mi totiž novou šanci, šanci na lepší život. Víš, já konečně cítím, že už nebudu přežívat. Já budu žít!" otočila hlavu k němu a věnovala mu dlouhý polibek.
 


Komentáře

1 ElisQa98 ElisQa98 | Web | 14. července 2012 v 16:41 | Reagovat

Juuu :) nečetla jsi muj životopis?akorát pro mě to ještě dobře neskončilo :( je to nádherné a náladu mi to opravdu zvedlo. :)

2 zuzka zuzka | Web | 15. července 2012 v 10:55 | Reagovat

wau!! tak k tomuto nemám čo dodať! je to dokonalé!! a to naozaj!!

3 MarQusH MarQusH | Web | 15. července 2012 v 14:14 | Reagovat

nemám slov!! bylo to nádherné...opravdu...úplně jsem se do příběhu vžila, krása prostě :))

4 Lissa Lissa | Web | 15. července 2012 v 16:33 | Reagovat

krásnéé :) moc se mi to líbilo! :))

5 Elíí Elíí | E-mail | Web | 15. července 2012 v 19:00 | Reagovat

Zlato, ty víš, jak moc zbožňuju tvoje ffky...a tahle byla opět a zas dokonalá :-)

6 romancice33 romancice33 | E-mail | Web | 15. července 2012 v 22:30 | Reagovat

Je to úžasný příběh ! Vážně skvělý !! :-)

7 Kix Green Kix Green | Web | 15. července 2012 v 22:58 | Reagovat

* ťap ťap * ako inak perfecto!!! Btw. nechce sa ti napísať niečo pre mňa? xDDDDD

8 >ßelatrix< >ßelatrix< | Web | 18. července 2012 v 22:08 | Reagovat

wow no...ty nejen umíš skvěle pobavit a vystihnout každou vtipnou chvilku a nebo z ní vtipnou chvilku udělat...ale taky umíš skvěle popsat i tu druhou stranu pocitů. Všechny ty deprese, trápení a myšlenky v hlavě a to, jak seto odráží na těle člověka a jak se mentálně vyvíjí jiným směrem, protože je dna dně. Líbí se mi to, vlastně se mi ty pocity líbí víc než ten celý příběh, který je taky mimochodem zajímavý. Už jen ten pocit, že máš svoje místo, kde se cítíš skvěle a najednou tam potkáš někoho, do koho se hned bezhlavě zamiluješ....krásné:)
A víš, co mě normálně rozesmálo?:D Já ani nevím proč, ale nějak jsem si představila Romana, jak mi hned skočí do řeči,zavrtí hlavou a tak neohrabaně to ze sebe dostane:D
prostě toto;
,,Věřím, věřím. Všechno ti věřím," přikyvovala jsem stále. Dál a dál.
,,Mlč radšej," zasmál se a já s ním.
:D :D já se tak smála! Normálně mě to úplně rozsekalo...:D ach bože, bože....:D

9 Bionka* Bionka* | Web | 24. července 2012 v 12:34 | Reagovat

Moc pěkné :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama