Inak to nejde...

26. dubna 2012 v 13:24


Po dlouhé době... jedna dost zvláštní jednorázovka)



,,Mami, já ještě skočím pro program," pousmála jsem se a vrazila jí do ruky vodítko se Cindy.
,,Dobře, tak my půjdem kousek napřed."
Jenom jsem kývla a namířila si to do trafiky. Koupila jsem program a ještě si k tomu přihodila žvýkačky. Já vím, jsem na nich závislá! S úsměvem jsem zaplatila a vydala se domů. Cestu jsem si zkrátila tmavým podchodem. Od něj to totiž mám k našemu paneláku jenom osm minut.

Kéž bych si tehdy kousek zašla... Vybaví se mi část mé oblíbené písně: ,,...mohlo to bejt všechno jináč..."
Když jsem byla asi v polovině, uslyšela jsem tiché kroky. Někdo mě sleduje? Vyděšeně jsem se ohlédla. Nikde nic... V tom se ale hned za mnou objevila tmavá postava a já ucítila tupý úder do temene. Omráčila mě.
,,Prepáč..." zaslechla jsem ještě Patrikův hlas. Patrikův?!

Najednou se ale všechno divně zvrtlo. Byla jsem omráčená, ale... všechno jsem viděla! Jako kdybych vystoupila ze svého těla a nějak nezúčastněně to pozorovala. Viděla jsem, jak mě Patrik táhne za nohy k dodávce. Naložil mě do nákladního prostoru a sám si tam ke mně sedl. Objal mě a položil si mou hlavu na svou hruď.
Střih. Opět jsem začala vnímat. Patrik mi ale zavázal oči a opět si mě vzal do náruče. Přitom mi šeptal, že se nemám čeho bát, a že se mi za to všechno hrozně omlouvá. Nechápala jsem. Po asi dvou hodinách jízdy dodávka zastavila a Patrik mi pomohl se z ní dostat ven. Konečně jsem ucítila pevnou půdu pod nohama. Byla jsem si trochu jistější.
Celou tu dobu se ode mně nehnul ani na krok. Tentokrát mě vzal za ruku a odemkl těžké kovové dveře. Slyšela jsem jak zaskřípaly, když se do nich opřel, aby se otevřely. Vstoupili jsme do nějaké haly, možná továrny, nevím... Cítila jsem pouze štiplavý zápach, podle které jsem se orientovala, měla jsem ještě stále zavázané oči. Kousek jsme popošli a vydali se po schodech nahoru.
,,Prepáč mi to, prepáč mi to všetko," zašeptal Patrik znovu, když jsme vyšli poslední tři schody. Chtěla jsem mu na to něco říct, ale záhy jsem oněměla, protože mi sundal šátek. Stanula jsem před dveřmi pokoje, které se okamžitě otevřely. Stál v nich Igor. Tak zvláštně se na mě podíval. Ohlédla jsem se. Hledala jsem oporu v Patrikovi, ale ten zmizel. Vypařil se jako pára nad hrncem. Začala jsem se bát...
Igor mě mezitím vzal za ruku a zatáhl do místnosti. Byla bíle vymalovaná a jediný kus nábytku představovala taktéž bíle povlečená postel, stojící vpravo - čelem u zdi.
Zavrzala pode mnou matrace. Ani nevím, jak jsem se na ní sama dostala, aby během chvilky už u mě seděl i Igor. Byli jsme tu sami. Tak, jak jsem po tom toužila celou tu dobu, co ho znám... Zničehonic mě objal. Pohladil mě po vlasech a začal mi šeptat, že mě miluje a nechce mě ztratit, ale okolnosti ho nutí ke změně. Musí se změnit, aby mohl být dál v kapele, kvůli fanynkám a klukům... Že mi nechce dál ubližovat a tohle vidí jako jediné řešení.
Nedocházely mi souvislosti, bylo toho na mě moc. Dozvěděla jsem se, že mě miluje... po tak dlouhé době... Chtěla jsem ho obejmout a říct mu, že se nemusí měnit, že všechno zvládne... Podpořit ho, protože to potřeboval. Nedostala jsem se k tomu.
Políbil mě na čelo a začal mi rozepínat (taktéž) bílou košili, co jsem měla na sobě. Přitom už mě líbal na rtech, níže na krku,...

Všechny ty sny a představy se pomalu stávaly skutečností...
,,Ľúbim ťa," zašeptal, když mě jemně kousl do kůže krku. Vzal si mě do náručí a ze šuplíku vytáhl nůž. Vytřeštila jsem oči a začala zrychleně dýchat. To nabroušené ostří mě děsilo!
,,Neboj sa, nie je čoho..." zadíval se mi do očí. Neuhla jsem.
Jeho jemné prsty mi přejely po tváři a já zavřela oči. Políbil mě. Cítila jsem jeho plné hebké rty na těch svých... a ostrou čepel nože, která projela mou krční tepnou lehce jako máslem.
,,Keď ťa nemôžem mať ja, tak nikto..." zašeptal zlomeně a po tváři mu stekly slzy.

Naposledy jsem vystoupila ze svého těla. Všechno jsem viděla jako... jako film. Viděla jsem samu sebe, jak krvácím... a umírám. V jeho náručí.
Ještě chvíli tam se mnou seděl a brečel. Nedokázal uvěřit tomu, že to opravdu udělal. ...po chvíli se sebral a odešel, nechal mě tam prostě ležet...
Zanedlouho vešli do místnosti dvě schlíplé postavičky. Roman s Patrikem. Pohled na mé mrtvé tělo je zřejmě zlomil. Oboum jim z očí vyhrkly slzy. Jako chlapáci si je ale ihned otřeli, nechtěli dát své emoce najevo, a dali se do práce. V tichosti mě zabalili do nějakého igelitu a vynesli ven. Tam už měli přichystanou vykopanou jámu, do které mě položili a pomalu ji začali zahazovat nánosy hlíny.
,,A prečo ju zabil? Veď si ju mohol vziať a mohli byť spolu..." vyhrkl zničehonic Roman a zakroutil hlavou. ,,Teraz by som ju tu nemusel zahrabávať ako psa..."
,,Lebo jej nechcel ublížiť..." zašeptal Patrik.
Na to mu ale Roman skočil do řeči:
,,A preto ju zabil?! Tým to teda naozaj vyriešil!" odfrkl si naštvaně.
,,Nie. Ty to nechápeš,..." povzdychl si zničeně Patrik.
,,Tak to máš pravdu! Ja totiž nedokážem pochopiť, ako niekto... čo niekto,... dokonca môj kamoš! ...dokázal zabiť ženu, ktorú ľúbi!"
,,Počkaj predsa, já ti to vysvetlím. Všetko."
,,Čakám," opřel se o lopatu a upřeně ho pozoroval.
,,On nechcel, aby na ňu boly fanynky zlé a záviděly jej. Vieš predsa sám moc dobre, aké dokážu byť..."
,,Hej, to viem, ale tak jej v tom mohol pomôct! Spolu by to stopercentne všetko zvládli!"
,,Roman! On tiež nechcel, aby sa trápila, keď by zrovna nemohol byť s ňou... Vieš, že uňho bola vždy na prvom mieste kapela! A my! Chce to s nami dotiahnúť ďaleko. A urobil to aj kvôli nám... On ju naozaj ľúbil..."

Další střih. Najednou sedím na stromě a dívám se dolů. Na svůj hrob... Hned vedle něj sedí Igor a v rukou svírá rudou růži. Brečí. Šeptá...:
,,Ta je pre teba... Nesmierne ľutujem všetkého, čo som spravil... Odpusť mi."
Rozechvělýma rukama opatrně položil růži ke kříži. Pak vytáhl sirky. Sklonil se, zapálil tři svíčky a zvedl se. Byl na odchodu. Celý se chvěl. Třásl.
Viděla jsem to. Měla jsem nesmírnou chuť seskočit dolů a běžet za ním. Obejmout ho. Ale... neudělala jsem to.
Ještě naposledy se otočil a podíval se na mou černobílou fotografii uprostřed kříže. Byla z jednoho jejich koncertu. Po tváři mu stekla poslední slza a zašeptal:
,,Janka, já ťa stále ľúbím..."
 


Komentáře

1 Elíí Elíí | E-mail | Web | 26. dubna 2012 v 15:04 | Reagovat

Nemám slov... a ani je nepotřebuju, protože ty všechno víš :)

2 zuzka zuzka | Web | 26. dubna 2012 v 15:06 | Reagovat

:O .. po celý čas čo som to čítala mi po chrbte behali zimomriavky... fakt nádherné aj keď trochu smutné..

3 Romancice33 Romancice33 | E-mail | Web | 26. dubna 2012 v 16:42 | Reagovat

Tak taková povídka by mě nikdy nenapadla...ty musíš mít opravdu velkou fantazii ! :-) Je to moc kráásné ! Nádherné ! :-)

4 ElisQa98 ElisQa98 | Web | 26. dubna 2012 v 16:51 | Reagovat

Nemám slov..je to nádhernééé

5 helpg helpg | 26. dubna 2012 v 17:23 | Reagovat

Divná? Ani za mák. Tato jednorázovka se mi líbí asi nejvíc z těch tvých, které jsi kdy napsala. Vžila jsem se do kůže Janky a protože jsme Jana, tak to nebylo vůbec těžké :).
Vážně se mi to moc líbilo :).

6 MarQusH MarQusH | Web | 26. dubna 2012 v 20:30 | Reagovat

upe doják...už jsme si o tom psaly, můj názor znáš, prostě úžas!!!nemám slov!

7 Mrs. Honey Mrs. Honey | Web | 26. dubna 2012 v 21:04 | Reagovat

:'( Plačem ... Zlatí dokonalé,zvláštní a dokonalé :) :-*

8 Kačís Kačís | 26. dubna 2012 v 21:09 | Reagovat

:O To je dokonaléé!! Hlavně ten poslední ostaveček, ten mě úplně dostal! :'))

9 Kix Green Kix Green | Web | 29. dubna 2012 v 21:08 | Reagovat

Skoro som padla na prdel! :O Krásne napísané.... milujem takéto poviedky... PERFECT!! :3 Inak áno žijem. :D Ďakujem, že sa o to zaujímaš. No nemala som toľko času, aby som sa venovala aj blogu a aj reálnému životu. ;)) Vieš, už len mesiac a známky sú uzatvorené. :D Ale ešte hodím na net poslednú časť z mojej 'trilogy' :D Ten koniec je divný (upozorňujem dopredu :D).... a potom zase neviem, čo so mnou bude... tento týždeň bude zaberák (aspoň, že ho celkom pekne zakončím koncíkom TP :D)

10 XoXo Graphic XoXo Graphic | Web | 2. května 2012 v 23:21 | Reagovat

Ahoj, zdravím .. budu se vracet, budeš stále číst mé povídky ? :-)

11 nikys20 nikys20 | Web | 5. května 2012 v 19:27 | Reagovat

Úžasný nemám slov. Prostě jsi paní spisovatelka ;)

12 Mai-chan Mai-chan | Web | 7. května 2012 v 12:25 | Reagovat

Fůůha , celkem brutální , ale . . . dokonalé =) . . .

13 wonderfulscared wonderfulscared | 14. května 2012 v 22:07 | Reagovat

to snad ani nepotřebuje okomentování :,)...strašně moc cháálíím!!^.^

14 Mai-chan^^ Mai-chan^^ | Web | 29. května 2012 v 12:33 | Reagovat

Ztratila jsi se ?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama