Tábor - 8. díl

28. prosince 2011 v 13:57 |  Tábor





Naše tváře se začaly přibližovat a já ucítila jemné šimrání jeho vlasů na své tváři... Instinktivně jsem pootevřela ústa a Igorův teplý dech na tváři mi napověděl, že on udělal to samé. Naklonil se ke mně ještě o kousek níž a naše rty se spojily. Líbali jsme se jemně a něžně, ale po chvíli jsem začala cítit, že chci víc... Ústa jsem otevřela ještě o trochu více a začala proplétat svůj jazyk s Igorovým. Poté jsme se od sebe na chvilku odtrhli - potřebovali jsme se nadechnout.
,,Ty si ale divoška," zazubil se. Pak mě chytl za pas a podepřel mi hlavu svou dlaní. Začali jsme se znovu líbat a já si přála, ať ta chvíle nikdy neskončí. Když jsme se ale podruhé nadechovali, sundala jsem Igorovu ruku z mé tváře a vymanila se z jeho objetí.
,,Čo je? Urobil som niečo zle? Jasne, že áno. Já som taký debil!"
,,Ale ne, ne. Tys udělal to nejlepší na světě, ale musíme taky dorazit do cíle," usmála jsem se na něj.
,,A já som sa tak zľakol."
,,Nemáš se čeho bát, ty ne..." sklonila jsem hlavu.
,,Veď ty tiež nie."
,,Ale jo, tábor skončí, já odjedu domů a ty na mě zapomeneš... To se stává."
,,Nevrav hlúposti a ideme, už sme tam mali dávno byť!" zavelel Igor a vydali jsme se tak už jen malinký kousek ke kapličce.

Těsně před ní jsme se však rozdělili - nemusí každý vědět, co se stalo... a možná ještě stane? I přes to zdržení u rybníka jsem k Paľovi dorazila jako první.
,,Vítám ťa tu," usmál se.
,,Si tu ako prvá, gratulujem," natáhl ke mně pravici a já si s ní potřásla.
,,Děkuji, na kolik lidí máme ještě čekat?"
,,Asi na 4 a mal by doraziť taktiež aj Igor, takže vlastne 5." Sedla jsem si do trávy a přemýšlela o tom, co se stalo...
Zanedlouho mě však z mého rozjímání vytrl Igorův smích, připotácel se s nějakou holkou, kterou jsem ještě neměla tu možnost poznat.
,,Predstav si to, ja zakopnem a vletím rovno na ňu. Ona si to chudera leží pri rybníku a potom ju zaľahne taký slon, ako som ja. A asi som si k tomu vyvrtnul členok," směje se jak šibnutý.
,,Tak som vám ho sem priviedla. Majte sa pekne. Dovidenia," usmála se a položila ho vedle mě do trávy.
,,Dovi," rozloučí se Paľo.
,,Nashle," řeknu trošku zklamaně. Ani nevím proč, ale jaksi se cítím najednou nějak divně... Asi to bude z hladu. Během hodinky se k nám konečně dopotácí i ostatní a my se vydáme ke stanům. Do mého momentálního domova. Spát! Nic jiného si teď opravdu nepřeju.

A konečně zpátky u Alžběty:
Našla jsem si na mapě svůj cíl a promyslela trasu. Rozhlédla jsem se kolem, a když jsem zjistila, že Key už je fuč, vydala jsem se směrem k lesíku. Nejprve přes kraťoulinký kousek louky a pak rovnou doprostřed lesa.
,,Jau, do prdele!" zakleju si pro sebe, když narazím na nějaký kořen, co trčí ze země. Potácím se tu už dost dlouho a mám vtíravý pocit, že jsem se ztratila.
Znovu klopýtnu, ale pro tentokrát si ušetřím i nějaké to peprné slůvko. Rozhlédnu se kolem sebe a zaplaví mě pocit beznaděje - jak se odsud mám kurňa dostat?! A ještě navíc ten Roman. Proč mi Igor dal zrovna trasu, na jejíž konci čeká on?! Klopýtám dál, les neles, kašlu na všechno, jenom už chci být v cíli! Tady v té pustině snad ani nemám možnost někoho potkat! Kéž by mi někdo poradil, nějaká hodná babička, jaká bývá v pohádkách, kde dobro vždy zvítězí nad zlem. Škoda, že tomu tak není i v obyčejném životě... Posmutním.
Ale to nemá cenu! - Zase se vzchopím. Rozběhnu se a - bezva - narazím hlavou do větve, která visí příliš nízko. Já se na to vykašlu! Pro změnu se mi teď na čele rýsuje ohromná boule. Bude ze mě fakt krasavice!
Zašermuji baterkou a... to se mi snad jen zdá! Naproti sobě vidím volné prostranství. Jsem u cíle! Vyjdu z lesa ven a jako by do mě hrom udeřil! Naproti mě stojí Roman, usmívá se a nervózně podupává pravou nohou.
,,Čawky," usměje se zářivěji a já na tohle už opravdu nemám!

Pokračování příště...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama