Tábor - 7. díl

28. prosince 2011 v 13:53 |  Tábor





Mezitím u Key:
Rozsvítila jsem baterku, našla na mapě kde se nachází naše tábořiště a zamyslela se. Jaká tam vede nejkratší cesta? Je mi jasné, že musím projít kolem lesa a pak kolem rybníčku... Naše ,,skupinka", ač jdeme každý sám, má cestu o malinko delší než Alžbětka. Tak jsem tedy rozprostřela mapu a vytyčila směr, kterým se vydám. Zavázala jsem si tkaničku u levé boty, která se neplánovaně rozvázala a už konečně vyrazila na cestu.
Šla jsem loukou nahoru, poté kolem lesíka... Jeho obcházení mi trvalo snad 15 minut. Jo, už jsem u konce a pomalu vidím, jak se v nočním svitu hvězd leskne hladina rybníčku. Tak projdu kolem něj a musím být u té kapličky - pomyslím si. Ale co nevidím - za lesem sedí na pařeze dlouhá vyhublá postava a já se začínám bát... Otočí hlavu směrem ke mně a já se zděsím - krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal nedořezal - vždyť je to Roman! To jsem ale trubka, že? Potichu na mě zavolá:
,,Čauky," aby na sebe nikoho moc neupozorňoval, vždyť to hledání jim přece může trvat o trochu déle, ne?
,,Ahojky," odpovím potichu a usměju se. Odpovědí je mi Romanovo zazubení.
Vydám se dál, pomalinku a jemně našlapuji a jsem skoro u rybníčka. Rozhodla jsem se, že se na chvilku zastavím. Zula jsem si boty a lehce jsem vklouzla do téměř ledové vody. Zadržím výkřik a brouzdám se mělčinou. Zjistila jsem, že mám odsud výborný výhled k lesíku. Roman se najednou asi po pěti minutách z ničeho nic postavil. Zaostřuji jak jen se dá, je přece tma a svítit na něj baterkou? To není dobrý nápad, jistojistě by si všiml, že na něj zírám! Ale počkat, objevila se u něj postava... dívčí postava... ještě pořádně zaostřím - vždyť je to Alžbětka!!! Pomalu se k němu přiblíží a já je mám oba jako na dlani. Sedne si vedle něj na pařez a otočí se směrem k němu - asi si povídají... Krucifix! Škoda, že to neslyším! Už se chci otočit a vyjít z vody, v tom ale někdo zapíská! Otočím hlavu směrem, odkud se zvuk ozval a vidím Igora, jak si svléká boty a leze za mnou do vody!
,,Čo tu robíš, prečo nejdeš ďalej?" zeptá se když je těsně u mě.
,,Brouzdám se, nevidíš?" zazubím se na něj.
,,A taky koukám na dvě hrdličky," kývnu hlavou směrem k Romanovi a mé nejlepší kamarádce - zrovna se líbají... na kraji lesa a v pevném objetí. Povzdychnu si a kopnu do vody.
,,Čo sa deje? Tebe sa to nepáčí? Já ho zjebem, len čo sa objaví. Začínať si s mladým dievčatom, kto to kedy videl?!" rozčílí se, ale přitom mluví pořád potichu.
,,Nech ho, třeba se mu fakt líbí," navrhla jsem.
,,U nej tomu tak nikty nebolo a veľmi by som sa čudoval, keby ho nejaká baba zmenila, on bol vždy taký - benjamínek, hej? Baby naňho letěly a on ich mohl mať a takisto, že mal..."
,,To se mi zdá ale spíš smutné."
,,To hej, no..."
,,A co ty? Tys měl taky miliony holek?"
,,No, miliony som zrovna nevravel, ale veľa dievčatům sa páčím. Já to mám ale iné, ako náš Romanko."
,,A to jaké?"
,,Vieš, já som sa do tej dievčiny musel najprv zaľúbiť," stoupl si těsně ke mně a podíval se mi zhluboka do očí... Jeho pohled jsem nevydržela - zamotala se mi z toho hlava a já se zapotácela. Igor mě však chytnul, za pas si mě přitáhl k sobě a pohladil mě po tváři. Dotek jeho dlaně byl měkký a hebký. Podívala jsem se mu do očí, ale tentokrát ten pohled vydržela. Naše tváře se začaly přibližovat a já ucítila jemné šimrání jeho vlasů na své tváři...

Pokračování příště...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama