Tábor - 4. díl

28. prosince 2011 v 13:39 |  Tábor





Došla jsem do stanu a tam klesla na svou karimatku... Nemohla jsem tomu uvěřit! Já se před ním nezmohla ani na slovo, úplně mě odzbrojil tím svým úsměvem... Jak se mi to mohlo stát? Nikdy jsem nic podobného nezažila. Čím mě tak ohromil....? Ležela jsem na posteli a dál přemýšlela o Romanovi.

Z mého dumání mě vytrhla Key:
,,Stalo se něco?"
,,Ne, ne, nic," zahuhlala jsem.
,Tak tohle ti nesežeru," zasmála se a přisedla si ke mně. Vzala mě za ruku a druhou mě pohladila po hlavě. Poté mě vybídla:
,,Tak co se stalo? Pověz mi to, udělá se ti líp..."
,,Víš, jak jsem tě poslala do stanu, tak pak jsem se vydala za Romanem, víš on se mi zalíbil, tak že ho sbalím... ..." Celé jsem jí to vyklopila a zjistila jsem, že měla pravdu. Ulevilo se mi. Ze srdce mi spadlo obrovské břemeno a najednou mi bylo celkem fajn.
,,Tak pojď, bude šest hodin a my musíme na večeři."
,,Já nikam nejdu!" zabejčila jsem se.
,,To si piš, že půjdeš, přece si kvůli klukovi nezkazíš svůj první tábor," usmála sa na mě.
,,To máš sice pravdu, ale já ho nechci vidět, ještě bych se před ním akorát víc ztrapnila."
,,Ale kuš. Vstávej a kašli a něj!" povzbudivě se na mě usmála a vytáhla mě ze stanu ven. Právě nás začali zvonečkem svolávat k večeři. Vydali jsme se k jídelním stolům a zabrali si jeden na kraji.

Pak se Key vydala pro tácy s jídlem a já u stolku osaměla. Roman mě viděl a využil toho:
,,Eště stale si mi nepovedala ako sa voláš," usmál se na mě.
,,Alžběta," sklopila jsem oči. To jméno je vážně děsné... Čekala jsem, že se každou chvílí rozkucká smíchy. Nic takového se však nestalo, naopak jsem na své bradě ucítila jemný tlak - to, jak mi jedním prstem pomalu zvedl hlavu a donutil mě se mu zadívat do očí...
,,Ty sa hanbíš?" zeptal se a pořád mě probodával tím svým pohledem.
,,Ne. Já si myslela, že se mi budeš smát."
,,A prečo?"
,,Kvůli jménu..." přiznala jsem a znovu sklopila hlavu. Neměla jsem sílu na to, podívat se mu do očí.
,,Ale prosím ťa, čo to hovoríš za somáriny? Prečo by som sa ti mal smiať kvôli menu? Veď každý sme nejaký a ja nevidím zmysel v tom, sa hocikomu posmievať iba kvôli menu, alebo nie?"
,,Máš pravdu... Ale -"
,,Žiadne ale a toho si pamätaj, tvoje meno má v sebe skryté kúzlo, len ho musíš objaviť," obejmul mě a zvedl se, protože spatřil Key, která se k nám vracela s tácy plnými jídla.
,,Co to bylo?" zeptala se mě s úsměvem.
,,Víš, že já ani nevím? Ale potom ti to povyprávím..."
,,Okey." souhlasila a obě jsme se pustily do jídla.

Pokračování příště...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama