Tábor - 32. díl

28. prosince 2011 v 15:57 |  Tábor






,,To nieje všetko. Máš eště brata..." podíval se na mě smutně a po tváři mu stekla slza.
,,Kdo jsou moji rodiče?" zopakovala jsem nervózně.
,,Sú to..." na chvilku se odmlčel.
,,Sú to moji rodičia, zlatko, to ja som tvoj brat," na jeho tvářích si razily cestu další a další slzy. To už jsem se rozbrečela i já.
,,Ne, to ...to nemůže být pravda!" vyrazila jsem ze sebe mezi vzlyky.
,,Je, miláčik. Je to pravda. Testy DNA sa nikdy nemýlia, vravel mi to i ten doktor. Vraj sú stopercentné."
,,Ne! Ne! Ne!" křičela jsem hystericky.
,,Upokoj sa. Všetko bude dobré," vzal mě do náručí. Přitiskla jsem se k němu, jak nejvíce jsem mohla. Instinktivně jsem vyhledala jeho rty a políbila ho.
,,Nie," odtrhl se ode mě, ,,to nesmieme!"
,,Nejsem majetek státu, abych musela vše bezpodmínečně plnit tak, jak mi nakáže!" zuřivě jsem se na něj vrhla. Začala jsem svými rty doslova drtit ty jeho. Svlékla jsem mu tričko a pustila se do pásku u kalhot.
,,Nech ma! Ja nemôžem..." sklopil hlavu. ,,Si moja sestra a toto by som ti neurobil," zapl si pásek u kalhot, nandal tričko a zvedl se ze sedačky.
,,Musím ísť, chcem si to všetko srovnať v hlave." Slyšela jsem už pouze klapnutí vchodových dveří. Odešel. Já osaměla. Seděla jsem na gauči v tureckém sedu a v rukou svírala polštář. Z očí se mi řinuly proudy slz. Začal mi zvonit mobil. Zkoušela jsem dělat, že ho neslyším, no nevydržela jsem to. Třeba by to mohl být Roman, můj... Ne! Já to nikdy nevyslovím! To není možné! To není prostě reálné! Někdo si z nás akorát hloupě vystřelil! Natáhla jsem se pro mobil a hovor bezmyšlenkovitě přijala. Z druhé strany se ozvala Key:
,,Ahoj zlato. Jak se máš?"
,,Ahoj," můj ubrečený a smutný hlas ji rozrušil:
,,Zlato? Co se stalo? Mám přijet?"
,,Roman nechal udělat testy DNA, aby zjistil, kdo jsou mí praví rodiče."
,,No a? Vždyť to je přece skvělé?"
,,No to teda není! On je můj... Jeho rodiče jsou taky moje rodiče!!!" vykřikla jsem a praštila mobilem o gauč. Ne! Rozbrečela jsem se znovu. Došourala jsem se k posteli. Padla jsem do ní a zachumlala se do měkkounkých peřin. Násavala jsem Romanovu vůni, která na nich ulpěla. To mě uspalo.

Probudil mě až zvonek u dveří. Promnula jsem si oči a rozhlédla se kolem sebe. Roman ještě nebyl doma. Posléze jsem zjistila, že jsem spala plných šest hodin. Zřejmě mě to vyčerpalo. Došla jsem k domovním dveřím a otevřela je. Do náruče mi padla Key:
,,Já měla o tebe takový strach! Nemohla jsem se ti ani dovolat! Tohle už mi nedělej!" spustila na mě jako kulomet a objala mě.
,,Zlato, jsem na dně," vzdychla jsem. Key si zula boty a sundala bundu, poté jsme se vydaly do obýváku. Posadily jsme se na gauč a Key mě vybídla:
,,Tak spusť."
,,Ono vlastně není moc o čem mluvit. Prostě testy DNA potvrdily, že jsem Romanova sestra," opět mi začaly tváře máčet slzy. Objala mě a já si poté položila hlavu na její rameno. Brečela jsem a ona mě utěšovala.
,,To bude dobrý, všechno se spraví..."
,,Ne, nespraví. Já ho k životu potřebuju! Nutně! A on mě teď určitě opustí..."
,,Zlato, nemá proč tě opouštět!"
,,Jsem jeho sestra!" zaječela jsem.
,,No a? Vy budete pořád spolu!" mrkla na mě. Povídaly jsme si ještě hodně dlouho. Nakonec mě jakž takž uklidněnou opustila v osm večer s tím, že na ni Igor už půl hodiny čeká. Měli jít na romantickou večeři. Přála jsem jim to. Vidět je spolu, jak jsou šťastní... Kéž by jsem s Romanem dopadla stejně.

Doťapkala jsem do koupelny a nechala proudy teplé vody, aby ze mě smyly tíhu dnešního dne. Vyčistila jsem si zuby a padla do postele. Hlavou se mi honily podivné myšlenky a většina z nich byla na jediné téma: Co takhle sebevražda...?


Pokračování příště...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama