Tábor - 27. díl

28. prosince 2011 v 15:34 |  Tábor




,,Cože?" zaječí hystericky máma.
,,Čakáme dieťa!" obrátí se na ně rozjařeně Roman. Mamka ale zjevně nesdílí jeho nadšení:
,,Ven! Sbal se a vypadni!!!" rozkřikne se na mě.
,,Ale mami, proč?"
,,Neříkej mi mami, nejsi moje dcera!"
,,Cože???" zaječím zase pro změnu já.
,,Jsi adoptovaná!" vyřinou se jí z očí slzy a táta si ji přitiskne k sobě. Roman na to celé čučí jako kdyby spadl z Marsu.
,,Já jsem adoptovaná?!" podlomily se mi nohy až jsem si z toho kecla na zadek a parádně si narazila kostrč. No v té chvíli mi to bylo úplně jedno.
,,Čože, ona je adoptovaná?" vyvalil oči Roman. Ano, ano, muži jsou v jistých věcech trochu pomalejší...

Pomalu jsem se zvedla ze země a odšourala po schodech do mého bývalého pokoje. Kam půjdu...? Všechno oblečení jsem naházela na postel a poté ho začala rvát do kufrů. Co se mnou teď bude...?

Dveře se otevřely a stál v nich Roman. Vešel dovnitř, zavřel za sebou a sedl si na postel.
,,Čo chceš robiť?"
,,Musím odejít, copak jsi to neslyšel?"
,,A kam chceš ísť?"
,,Tak to nemám páru." Zavřela jsem poslední kufr a potěžkala ho.
,,Počkaj já ti pomôžem," chopil se dvou kufrů Roman. Já vzala zbylé dvě tašky. Rozhlédla jsem se po pokoji a za chvíli už jsme scházeli po schodišti dolů. Prošla jsem domem a vyšla na zahradu. Naposledy jsem se otočila a prohlédla si místo, kde jsem vyrostla. Tak tady se právě teď uzavřela jedna kapitola mého života...

,,Počkej, co to děláš?" vyjekla jsem, když jsem zjistila, že Roman nakládá mé věci do kufru svého auta.
,,No čo by..." pokrčil rameny. ,,Pôjdeš ku mně," zazubil se.
,,Děkuju," rozeběhla jsem se a vlítla mu do náručí. Pevně mě objal a políbil. Já byla v sedmém nebi. Kruci jak dlouho jsem po tomhle toužila? Kéž by ta chvíle trvala věčně...
,,Zlatko neďakuj, já som ťa do toho dostal, tak ti teraz musím pomôcť," pohladil mě po zádech. Zabořila jsem hlavu do jeho hrudi a opojně nasávala vůni jeho parfému.
,,Pôjdeme?" Kývla jsem hlavou na souhlas a odpotácela se na sedadlo spolujezdce. Žďuchla jsem sebou dovnitř a stulila se do sedačky. Po tvářích se mi začaly koulet slzy. Roman mezitím nastoupil a nastartoval. Já se naposledy ohlédla po domě, který pro mě vždy tolik znamenal...

V autě jsem samosebou usnula a probudil mě až jemný dotek jeho rukou po mém stehně. Naklonil se ke mě a políbil mě.
,,Miláčik sme v tvojom novom domove."
Pořádně jsem se posadila rozhlédla se. Než jsem se stačila otočit a vystoupit, už tam stál Roman a galantně mi otvíral dveře.
,,Děkuju zlato," pousmála jsem se a vystoupila. Roman vzal kufry, já popadla tašky a už jsem si to kráčela do svého nového domova. Odemkl a já měla poprvé tu možnost spatřit jeho obydlí v plné kráse. Vstoupila jsem dovnitř a omámeně se rozhlížela kolem sebe. Tak tohle je teď můj nový domov? Nemohla jsem tomu uvěřit.
,,Páčí?" přišel ke mně a zezadu mě objal.
,,Ano moc! Upřímně řečeno si nedokážu představit, že tady vůbec můžu bydlet..." stekla mi po tváři slza.
,,Miláčik neplakaj. Musíš si zvyknúť. Já ťa ľúbím a nenechal by som ťa napospas osudu." Otočila jsem se k němu a skryla se v jeho náručí. Horkost, co z něj sálala a pravidelný tlukot srdce mě vždy dokázal spolehlivě uklidnit.
,,Proč jsi se tam objevil tak znenadání a vůbec, co ta tvoje? Chodíš s ní?"
,,Keď som sa dozvedel, že budeme mať bábätko, rozišiel som sa s ňou."
,,A odkud ty to vlastně víš?"
,,No... Ehm..."

Pokračování příště...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama