Tábor - 25. díl

28. prosince 2011 v 15:23 |  Tábor





Po chvilce se odvážím podívat na ten test a krve by se ve mně nedořezal!!! Já jsem těhotná!!! Málem se na tom záchodě složím na zem. Popadnu ho do ruky a vyklopýtám ven, směrem k mému pokoji. Co budu teď dělat? Svalím se na postel a z očí se mi samovolně vyřinou slzy.

Po chvilce, když se trošku uklidním, zavolám Key. Téměř okamžitě to zvedne:
,,Ahoj zlato, jak se máš?" zasype mě otázkami.
,,Víš, já mám problém..."
,,Co se stalo?"
,,Já jsem těhotná."
,,A kurva. Prosím neříkej, že s Romanem."
,,Právěže s ním," opět mi po tvářích stékají slzy.
,,Co budeš dělat?"
,,Já nevím, ale rodiče se to nesmí za žádnou cenu dozvědět!" kladla jsem jí na srdce.
,,Neboj, já jim to rozhodně vyprávět nebudu. V kterém jsi měsíci?"
,,Nevím..." Teď mi to došlo! Já už jsem to, nooo jak dlouho? Vlastně od tábora... Takže já jsem to už dva měsíce nedostala! Celkem často se mi to zpožďovalo a můj gynekolog mi říkal, že se to časem srovná. Ani mi to nedošlo! Já jsem vážně blbá.
,,Elíí?"
,,Ano?"
,,Řvu tu na tebe už asi 5 minut."
,,Promiň já se zamyslela."
,,To nic. Jak to hodláš řešit?"
,,Asi půjdu na potrat. Nic jiného mi stejně nezbude..." Beze slova rozloučení jsem ukončila hovor a šla k oknu. Zdá se mi to, nebo mi to ten život dělá schválně? Na ulici jsem viděla několik maminek, jak si šťastně ukazují své ratolesti. Pohladila jsem si břicho. Co bude dál?

Key:
Rozhodla jsem se jednat. Když s tím nic neudělá Elí, tak teda já jo! Střelhbitě jsem vytočila Igorovo číslo. Sice ještě nevím, proč volám zrovna jemu, když to dítě je Romanovo, ale to je teď nepodstatné. Chvilinku to zvonilo, ale nakonec to zvedl:
,,Ano? Tu Igor Belaj."
,,To jsem já Key, potřebuju tvou pomoc."
,,Čo potrebuješ?"
,,Pomoc."
,,A akú? S čím?"
,,Po telefonu je to blbý. Nemohli bychom se sejít?"
,,Dľho som ťa neviděl..." V jeho hlase zazněl smutek. No já to bez okolků přešla:
,,Já nemůžu z domu, myslíš, že bys ještě dneska mohl přijet?"
,,Je to ďaleko."
,,Prosím, kvůli mně... Je to důležité!" naléhala jsem.
,,No dobre, prezvoním ťa, až tam budem, hej?"
,,Jsi zlato." Pak už jsem slyšela jenom tlumený povzdech a až moc známé:
,,Tů, tů, tů..." Položila jsem telefon a posmutněla. Proč...? Ptám se sama sebe. Pořád ta samá písnička: Chci ho zpátky! Chci s ním prožívat znovu ty nezapomenutelné okamžiky... Společné chvíle smutku, strachu, smíchu,... když mě držel za ruku, hladil, utěšoval a podporoval. S ním všechno odešlo, i má sebedůvěra. Po necelých dvou měsících ho opět uvidím. Mám z toho strach, ale zároveň se strašně těším. Uvidím jeho obličej, rysy ve tváři, něžný úsměv a nádherně čokoládové oči. Je tu nějaká možnost, že bychom se dali dohromady? Přála bych si to, vlastně by se ze mě v tu chvíli stala nejšťastnější žena pod sluncem! Kateřino, nepřemýšlej nad tím! okřiknu sama sebe v duchu. Stejně tím, že se budu trápit nic nezměním. Půjdu si ven provětrat hlavu. Pěkně na čerstvý vzduch. Snad mi vítr vyžene z hlavy ty hloupé představy, kde je hlavním aktérem právě on...

Pokračování příště...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama