Tábor - 20. díl

28. prosince 2011 v 14:59 |  Tábor






,,Romi, měli bychom jít spát..."
,,Teraz keď som sa vybičoval a skočil pre krabičku plnú zázrakov chceš ísť spať?" šermoval mi s ní před očima a tvářil se zoufale. ,,To by som od teba nečakal," otočil se na druhý bok, zachumlal se do peřiny a dělal, že usnul. Já mu to ovšem nesežrala a pronesla:
,,Jestli to chceš použít," začala jsem a peřina na druhém konci se nadzvedla:
,,Môžeš ísť ku mne." vynořila se Romanova rozčepýřená hlava, přičemž svůdně zamrkal a já pokračovala:
,,Tak budeš muset jít do jiného stanu. Co třeba k Paľovi s Paťem? Ty ti určitě moc rádi pomůžou..."
,,Si blbá," povzdychl si. ,,Počkaj až ma budeš chcieť zviesť ty. Ja sa nedám a budeš mať po sexe," otočil se a teď už opravdu usnul. Mně to nedalo a musela jsem se pousmát. Stejně mi příště neodolá, tím jsem si jistá...

Probudila jsem se v deset hodin a heleme se... v Romanově náručí. No vida, ani přes noc to nevydržel a podvědomě se ke mně přitulil.
,,No, no..." zamručela jsem káravě.
,,Čo sa děje?" otevřel jedno oko a zašklebil se.
,,Tvrdil jsi mi, že...- " ani mě to nenechal doříct a sprostě mi skočil do řeči:
,,Vieš, ale ja to mam premyslené."
,,Nekecej a jak?"
,,Chceš vedieť tajomstvo šéfkuchára?"
,,No, ráda bych," uculila jsem se.
,,Já ťa teraz budem zvádzať ale k ničomu inému nedôjde. Žiadny sex nebude."
,,Tak to chci vidět jak to vydržíš!"
,,Ja ľahko. Chceš sa staviť?"
,,O co?"
,,No čo treba, že ten kto vyhrá musí navariť táborníkom obed?"
,,To je nuda... Hele, když vyhraju já, tak budeš muset dát Igorovi pořádnýho francouzáka, a když vyhraješ ty, tak - "
,,Ho budeš musieť dáť Igorovi tiež ty? Tak to nie... Ty ho dáš Key!"
,,Dobře," přistoupila jsem na sázku, protože jsem si byla 100% vědoma toho, že to Roman prostě dlouho nevydrží. Kurňa, jak já se na tu pánskou divokou líbačku ale těším!

Vstala jsem z postele, oblékla se a vydala se do mého bývalého stanu. Igor s Key ještě spali. Vzájemně se objímali, nohy jeden přes druhého... Ach jak byli sladcí... Potichounku jsem sbalila své věci do kufru a odtáhla to do mého a Romanova stanu. Ten se mezitím ještě ani nezved z postele. Zřejmě už zase spal. Když jsem kufr pokládala na zem, pořádně jsem s ním třískla a Roman na posteli doslova a do písmene nadskočil.
,,Čo sa stalo?"
,,Stěhuju se," oznámila jsem mu klidně.
,,Kam?"
,,K tobě ty blázne," začala jsem se smát. Roman vstal z postele a šel ke mně. Přitiskl se na mě zezadu, objal mě svými šlachovitými pažemi a zašeptal mi do ouška:
,,To mi nerob. Vieš ako som sa zľakol?"
,,Aspoň už seš vzhůru," otočila jsem se k němu čelem a také ho objala. Pěvně. Pokaždé mám pocit, že když jsem s ním, tak všechny moje starosti jsou najednou nicotné, že se zabývám zcela banálními věcmi. Podívám se do těch jeho krásných psích očí a najednou mám strach, ano, opět... Co bude dál? Nechci se tím zabývat, ale co bude dál??? Do konce tábora zbývá pár dní a ty jistě utečou jako voda... Opustí mě a vrátí se zpět ke své současné přítelkyni, která jistě o mé existenci nemá ani páru...? Ani jsem si to neuvědomila, ale po tvářích mi začaly stékat slzy...
,,Miláčik, prečo pláčeš?"
,,Romi, já tě nikdy nechci ztratit!" přitiskla jsem se k němu ještě pevněji.
,,Nehovor o tom a nemysli na to." Pomalu mě od sebe odklonil a setřel mi slzy, doslova je slíbal z mé tváře...
,,Tak a teraz pôjdeme za ostatními..." chytil mě za ruku a já neodporovala.

Pokračování příště...
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama